Máme holčičku

David a Petra Peřinovi jsou spolu už patnáct let. Postupně se jim narodili tři kluci,

Daniel, Šimon a Štěpán. Jsou to kluci, jak se patří. Nepotřebovali by sestřičku, která by zjemnila jejich klukovský svět?

Manželé Peřinovi už do manželství vstupovali s tím, že by jednou v budoucnosti rádi poskytli domov opuštěnému dítěti. Petra vystudovala speciální pedagogiku, obor obtížně vychovatelní jedinci a v rámci brigády pracovala krátkou dobu ve výchovném ústavu pro chlapce. Do ústavu nastoupila plná ideálů, jak obrátí problematické kluky na dobrou cestu. Tato představa vzala velmi rychle za své. V ústavu byli čtrnácti až osmnáctiletí kluci, převážně Romové, absolventi dětských domovů. Petra si často s kluky povídala. Nejvíc ji vzal za srdce „Marian“ (jeho životní příběh byl zfilmován). Kluk toužící po lásce, po přijetí, vyprávěl o tom, jak se ze zamřížovaného okna ústavu díval ven na mámu, která za ním nesměla. Jen stál a díval se…

David to takto citově neprožíval, ale děti měl rád a nedělalo mu problém se postarat o vlastní i o ty, které si občas půjčili na hlídání.

Když bylo Danielovi devět let, Šimonovi sedm let a Štěpánovi tři roky, začali Peřinovi přemýšlet jak dál. Když se Petra zamyslela nad tím, kde může být nejvíc užitečná, vyšlo jí, že než se starat 8 hodin denně o deset dětí, bude se raději starat 24 hodin denně o jedno dítě. Trápilo ji, kolik problémů si přinášejí do života děti, které vyrostly v dětském domově. Nechtěla se ale rozhodnout unáhleně. Modlila se, kterou cestu má zvolit a přijala, že se může rozhodnout, jak chce, že jí Bůh požehná obě cesty, ať půjde do práce a nebo přijme dítě. Zatoužila po dítěti. „Jen se přiznej, vždyť by ses jen se třemi dětmi nudila“, popichoval ji manžel.

Eliška

Podali si žádost o adopci nebo o pěstounskou péči. Přáli si holčičku, hlavně proto, že ji nebudou srovnávat se svými kluky. Na budoucí dceru neměli žádné nároky, nevadilo jim postižení, dieta ani etnikum. Petra si jen v koutku svého srdce přála, aby se jí holčička líbila. Manželé Peřinovi prošli přípravou pro pěstouny a hned po absolvování jim byla nabídnuta patnáctiměsíční romská Eliška. Druhý den si pro ni jeli a hned si ji odvezli domů. Doma Elišku posadili na koberec, bráchové ji obklopili a hned kolem ní začali hromadit hračky. Eliška jen seděla, tupě koukala a cucala palec.

Pro rodinu Peřinových začal nový život. Eliška byla ve špatném stavu, nechodila a nejenže vůbec nemluvila, ale ani ničemu nerozuměla, ani slovu papat. Nejhorší byl její prázdný výraz a pak to, že vůbec neplakala. První se skamarádila s maminkou Petrou. Chtěla být na své mamince neustále nalepená. Když ji Petra na chviličku opustila (šla třeba do koupelny), Eliška si zalezla do kouta s palcem v puse. V noci dlouhé hodiny tiše seděla v postýlce, ale nesmělo se na ni sáhnout, hned byla vyděšená.

To nejtěžší však Peřinovy ještě čekalo. Týden po příchodu Elišky začala Davidovi umírat maminka. Bylo to naprosto nečekané. Začal kolotoč. Návštěvy v nemocnici, David se učil na mezinárodní zkoušky, Eliška, která Davida nepřijímala a nenechala se odtrhnout od Petry. Petra začala být vyčerpaná a Davida trápilo, že jí nemůže pomoci. Eliška nesnesla, aby na ni David vůbec jen sáhl. Pak začala Eliška projevovat svou první emoci a to byl strach. Bála se všeho, cesty v kočárku proměnila v horor. Brečela v autě, brečela v tramvaji a nechala se utišit jen jídlem. Jídlo se jí stalo drogou. Pořád chtěla jíst, nikdo před ní nesměl klapnout pusou, hned se hnala k jídlu. Jednou ošklivě upadla, roztrhla si pusu a vyrazila zub. Schovala se do kouta a tam jí tekly slzy a krev a nenechala na sebe sáhnout. „Teď už by to bylo jinak,“ pochvaluje si Petra. „Dneska by hledala pomoc v naší náruči.“ Tím však tato příhoda neskončila. Eliška nemohla jíst. Krize. Holčička přišla na náhradní řešení, nepřetržitě cpala nějaké jídlo do pusy mamince, tátovi i bráchům a dívala se na ně, jak jedí. Aspoň něco.

Bylo ale také mnoho hezkého ve vztahu s Eliškou. První slůvko bylo máma, brzy začala chodit, zajímala se o obrázky v knížce a časem přilnula i k ostatním. Stala se z ní společenská holčička. Dnes manželé Peřinovi hovoří o čtyřleté Elišce v superlativech: „Je to úžasné dítě, téměř dokonalá, laskavá, citlivá, vnímavá, poslušná, kreativní a ještě navíc krásná. Takovou něžnou holčičku bychom porodit nedokázali,“ smějí se. Taky Elišku všichni milují a bráchové by ji nedali ani za nic.

Přišly i krize…

Teď jsou všichni moc rádi, že Elišku mají. Ale nebylo to tak od začátku. Když se manželé Peřinovi dostali z první krize, vyrovnali se se smrtí Davidovy maminky a Eliška se začala měnit, přišla další rána. David, který je profesí stromolezec, spadl při prořezávání stromu z patnáctimetrové výšky. Nejprve měla Petra strach, zda to David přežije a potom žila dlouho v nejistotě, zda bude chodit. Byla doma sama se čtyřmi dětmi, David ležel v nemocnici a nikdo nevěděl, co bude dál. V té době byly děti úplně úžasné. Všechny Petru moc podpořily. Pak pustili Davida z nemocnice domů v krunýři. David musel doma ležet a bylo mu nepříjemně. Díval se na to, jak je Petra unavená, dráždilo ho, jak Eliška pořád chce jíst, cucá si palec, volá Petru… A začal mít vnitřně Elišce za zlé, že za všechno napětí, které doma je, může ona. Už předtím, když ho Eliška odstrkovala, k ní těžko hledal vztah, a teď to bylo ještě těžší. Na rovině rozumu se rozhodl ji milovat, vrátit ji rozhodně nechtěl, ale negativní pocity, které byly schované v srdci, nedokázal zvládnout vůlí. Bojoval s tím a snažil se, aby Eliška nic nepoznala. Obviňoval se, že je jediný otec, který nezvládá si bezpodmínečně zamilovat dítě, pro které se rozhodl a zároveň měl trochu hořkost, že ho na tuto situaci nikdo předem nepřipravil a nedal mu návod, jak to vyřešit. Petra těžce snášela, že David k Elišce nepřilnul, ale znala jeho zápasy a vůbec nevěděla, jak by ho mohla ve vztahu k Elišce podpořit. David se snažil, ale…

Nakonec čas všechno upravil. David vzal vážně, co se dozvěděl na přípravě pro pěstouny, že se dítěti nemá nikdy odmítnout tělesný kontakt, když po něm dítě touží. Dnes je to on, kdo denně s Eliškou hopsá, točí s ní a píše jí prstem na záda a na bříško. Nikdo by dnes na Davidovi nepoznal, jak se těžce hledal v roli otce k Elišce.

Širší rodina

Také široká rodina Elišku beze zbytku přijala. Ale nebylo to tak samozřejmé. Prarodiče byli původně proti přijetí dítěte, protože se o Peřinovy báli. Hlavně, aby to nebyla cikánka. Od první chvíle, kdy prarodiče snědou holčičku uviděli, však nebyl jediný problém. Milují ji, půjčují si ji na hlídání a nosí jí dárky. Také s reakcí okolí mají Peřinovi jen pozitivní zkušenosti. Kam jen přijdou, všichni Elišku obdivují. Petra se svěřila, že jí v době krize hodně pomohla podpora od přátel. I neznámé lidi v autobuse Eliška oslní. Celou cestu si povídala s jednou paní a skončila: „Já jsem se mamince nenarodila…“ A ta paní odpověděla: „To mám dneska tak krásný den, že jsem se s tebou potkala.“ Eliška je dobré svědectví o přijatých dětech.

Manželé Peřinovi už další děti neplánují. Přestože si váží velkých pěstounských rodin, věří, že má smysl přijmout i jedno dítě a vytvořit mu hezký domov. Chtějí zůstat taková normální rodina, táta, máma, tři kluci a holčička. Další holčičku si adoptovali už na dálku v Bangladéši.