Už je to rok

Co se mohlo odehrávat v myšlenkách pětileté dívenky, se kterou nás seznámili? Nemohla nám to ani říci, tak špatně mluvila. Neuměla ani vyprávět. Přesto s námi příště odjela na víkend, potom na další, až nakonec zůstala. A všem zúčastněným se změnil život.

Většina materiálů, které jsme před NRP pročítali, vyprávěli o dětech zakřiknutých, mlčenlivých, bez zájmu, soustředěných na jídlo. S jídlem se trefily, o zakřiknutosti nemohla být ani řeč. Jen co se u nás rozkoukala - vztekání, řev, ubližování druhým - to byly projevy, které nás zpočátku velmi zaskočily. Když sebou poprvé bouchla o zem a mlátila kolem sebe rukama a nohama, zůstali jsme doma všichni koukat. Trvalo nám delší dobu, než jsme našli pevnou půdu pod nohama, zhluboka se nadechli a pustili se do napravování všeho negativního.

Velmi rychle pochopila, jak se chovat před námi dospěláky, to je myslím znalost vlastní všem dětem z ústavu. Dělala vše pro to, aby byla v našich očích výborná a měli jsme důvod jí pochválit. Problém byl se staršími sourozenci, neboť se staršími dětmi zatím vycházet nemusela. Procházeli jsem obdobím žárlivosti na starší sestru, obdobím bojování se starším bratrem. Kolikrát jsem byla překvapena, kolika tváří a póz je schopno tak malé dítě. Dokázala jít kolem dětí, zezadu je kopnout a ke mě přijít s nevinným úsměvem. Byla jsem často zaskočena pocitem, že místo toho, abychom se všichni sžívali dohromady, jako rodina se pomalu rozpadáme. Bylo to velmi těžké období a já měla jsem pocit, že jsem selhala. Vyhledala jsem pomoc psychologa, ale celá rodina jsem se po dvou sezení shodli, že to není ta pravá pomoc, co potřebujeme. Informace z běžného živta pěstounské rodiny, to bylo to, co nám chybělo. V té době se mi podařilo navázat kontakt s jednou pěstounskou rodinou. Tam se nám dostali tolik potřebného pochopení, popovídání, získali jsme na více věcí jiný náhled. Starší děti získali jistotu, že ani dítěti z DD se nemůže vše promíjet a vytyčily mladší hranice pro její chování. Po usilovném cvičení jsme dokázali velmi zlepšit mluvení. Našli jsme odpovídající sportovní vyžití. Situace se začala obracet v lepší.

Nyní je to rok, co spolu žijeme. Náš život dostal nový rozměr. Byl to pro všechny těžký rok, ale když se dnes rozhlédnu po naší rodině, je mi milo u srdce. Starší syn je pro obě holky velký brácha - poradí, pomůže, vynadá, pozlobí. Mladší dcera vzhlíží ke starší jako ke svému vzoru, radí se spolu o oblékání, o panenkách, o malování. Nám už nedává večer pusu tím způsobem, že nastaví sepnuté rty. Přitulí se, mazlí se, projevuje radost. Přestává se přejídat a hltat jídlo i po nás. V nás se upevnila důslednost v kontrole čistoty, úklidu, osobní hygieny.

V posledních dnech jsme prožili dvě radosti: babička se rozplakala dojetím, jaká je z naší nejmladší milá holčička. Jak moc se změnilo to dítě, které na jaře sršelo zlostí a vztekem. A minulou sobotu, po 10 měsících tvrdého tréninku logopedie, byla vybrána ze školky na recitaci při vítání občánků.

Cítíme, že se situace naší rodiny stabilizovala a všichni hledíme dopředu s klidem a láskou.

A to přeji i všem, kteří se pro NRP teprve rozhodují.