Systém náhradní rodinné péče

V České republice žije podobně jako v jiných evropských zemích 1% dětí (kolem 20 000), které nemohou vyrůstat ve své vlastní rodině. Pouze 2% z této skupiny jsou úplní sirotci, většina jich tedy svou vlastní rodinu má, ale ta se o ně z nejrůznějších důvodů nemůže, nechce nebo neumí starat. Oproti jiným opuštěným dětem, žijícím mimo rodinu ve vyspělých evropských zemích, však naše děti nemají stejnou naději k „normálnímu rodinnému životu“. Bohužel proto, že u nás je dosud nejrozšířenější formou péče o opuštěné děti - péče ústavní.

Domníváme se, že následující údaje o mnohém vypovídají, dokreslují a popisují současnou úroveň péče o děti, žijící mimo vlastní rodinu.

ČR v roce 1996

K současným problémům, konečně již častěji diskutovaným a s větší či menší úspěšností řešeným, současného systému Náhradní rodinné péče podle našeho názoru patří:

• roztříštěná, nejednotná koordinace NRP;

• zdlouhavost, nepružnost procesu umísťování dětí;

• malá komunikace a spolupráce všech institucí v oblasti NRP;

• umísťování dětí se speciálními potřebami a dětí romských;

• příprava a vzdělávání žadatelů o NRP a následně nových rodin;

• dlouhodobá podpora náhradních rodin, dlouhodobé výzkumy, sledování;

• perspektiva a pomoc dětem po období zletilosti (chráněná bydlení, studium apod.);

• alternativní formy NRP (krátkodobá, profesionální pěstounská péče);

• problematika mezinárodní adopce.

Těmto a podobným okruhům a otázkám bychom se chtěli věnovat.

K přijímání opuštěných dětí do nových (náhradních) rodin docházelo již odedávna. Byla to praxe běžně užívaná mnoha kulturami. Slovo „adopce“ znamenalo původně „vyvoliti“, tedy děti byly svými novými rodiči vyvoleny. Dnes je tomu jinak, rodiče jsou vybíráni pro opuštěné dítě. Podle našeho zákona o rodině z.č. 94/1963 Sb., z.č. 132/1982 Sb. a zákona o pěstounské péči z.č. 50/1973 Sb., z.č. 132/1982 Sb. za každé dítě zodpovídá jeho zákonný zástupce, zpravidla jeho rodiče. Pokud však dítě nemá alespoň v jednom rodiči zákonného zástupce, je mu ustanoven opatrovník, který je zastupuje.

Právě proto je role těch, kteří zastupují děti, jež nemohou vyrůstat ve vlastní rodině, velice důležitým a nelehkým úkolem. Je proto nutné spolupracovat se soudy, odděleními péče o dítě, kojeneckými ústavy, dětskými domovy, psychologickými poradnami a dalšími institucemi, které hájí zájmy opuštěných dětí. Cílem jejich snažení by mělo být především zajistit opuštěným dětem život v prostředí, které se nejvíce rodině přibližuje, a tím je rodina adoptivní či pěstounská.

Pěstounská péče

(Zákon o rodině č. 50/1973 Sb. a z.č. 132/1982 Sb.)

Pěstounská péče je zvláštní formou státem řízené a kontrolované náhradní rodinné výchovy, která zajišťuje dostatečné hmotné zabezpečení dítěte i přiměřenou odměnu těm, kteří se ho ujali. Dítě se svěřuje do péče jedince nebo manželské dvojice. Pěstouni mají právo rozhodovat o běžných věcech dítěte, k výkonu mimořádných záležitostí žádají souhlas rodičů, případně rozhodnutí za ně vydává soud. O svěření dítěte do pěstounské péče rozhoduje soud. Pěstounská péče vzniká rozhodnutím soudu a zaniká uplynutím 18 let. pěstounská péče může být také zrušena v době jejího trvání rozhodnutím soudu (viz zákon o pěstounské péči).

V případě svěření dítěte do této péče není zásadně vyloučen styk původních rodičů s dítětem. Rozhodování o nejdůležitějších otázkách (např. o volbě povolání, cestování dítěte do zahraničí apod.) zůstává vyhrazeno pokrevním rodičům, pokud nejsou zbaveni rodičovských práv. Pěstoun tedy není zákonným zástupcem dítěte.

Je-li dítě svěřeno do pěstounské péče ve věku, kdy je schopno posoudit její obsah, má být zajištěno také jeho vyjádření. V praxi se uplatňují dva typy pěstounské péče - individuální a skupinová. Individuální probíhá v běžném rodinném prostředí, skupinová v tzv. zvláštních zařízeních pro výkon pěstounské péče, a to buď v rodinných buňkách nebo SOS dětských vesničkách.

Další formou náhradní rodinné péče je, kdy je dítěti ustanoven opatrovník. Důvodem pro ustanovení opatrovníka jsou okolnosti, kdy rodiče zemřeli nebo jsou zbaveni rodičovských práv či nemají způsobilost k právním úkonům a není tedy, kdo by dítě zastupoval a spravoval jeho záležitosti. Pečuje-li opatrovník o dítě osobně, nahrazuje plně péči rodičů a vznikají jemu i dítěti nároky jako pěstounovi. Také o ustanovení opatrovníka rozhoduje soud.

Adopce (osvojení)

(Zákon o rodině č. 94/1963 Sb. a z.č. 132/1982 Sb.)

Při osvojení přijímají manželé či jednotlivci za vlastní opuštěné dítě a mají k němu stejná práva i povinnosti, jakoby byli jeho rodiči. Osvojením vzniká mezi osvojiteli a dítětem vztah jako mezi biologickými rodiči a vlastními dětmi. Zároveň dítě získává příjmení nových rodičů. Vztah mezi dítětem a příbuznými osvojitelů je tedy příbuzenský. Osvojit lze pouze dítě nezletilé. O osvojení rozhoduje soud a před jeho rozhodnutím musí uplynout nejméně tři měsíce, po které zájemce o dítě pečuje zcela na své náklady.

Na grafu jsou uvedeny dva typy adopce:

1. „Zrušitelná“ adopce, tj. adopce 1. stupně (prosté osvojení), je péče, kdy přecházejí práva a povinnosti rodičů na osvojitele, ale v rodném listu dítěte zůstávají uvedeni původní rodiče dítěte. prosté osvojení lze zrušit. Vzájemná práva a povinnosti mezi osvojencem a původní rodinou osvojením zanikají. Tento typ osvojení je využíván, respektive je podmínkou, v případě přijetí dítěte mladšího jednoho roku, neboť nezrušitelně osvojit lze pouze dítě starší jednoho roku.

2. „Nezrušitelná“ adopce, tj. adopce 2. stupně je v praxi častěji využívána a od prosté adopce se odlišuje tím, že osvojitelé jsou zapsáni do rodného listu dítěte namísto rodičů. Toto osvojení nelze zrušit. Osvojit dítě může manželská dvojice, manžel(ka) rodiče dítěte nebo jedinec. Osvojení jedincem je podle zákona možné v případě, že je předpoklad, že toto osvojení bude plnit svoje společenské poslání.

O osvojení rozhoduje soud.