Přetvářka a zloba nám stále ničí život

Vše začalo, když jsem se díky svým přátelům poznala s jednou jejich známou. Chodili jsme společně na diskotéky, jednou s námi šel i můj bratr. Seznámil se s zmíněnou slečnou a začali spolu chodit.

I když byla z dětského domova, romského původu a její intelekt byl nižší než bratrův, nikomu z naší rodiny jejich vztah nevadil. Naopak jsme naivně žili v představě, že konečně bude mít domov a zázemí. Vycházeli jsme spolu dobře, stejně tak vycházela dobře s naší matkou.

Bydleli jsme společně v domě, který s bratrem vlastníme, nebyly žádné problémy. Brala jsem bratrovu přítelkyni jako kamarádku.

Po roce známosti se vzali, poté se jim narodil syn. Ještě když byl miminko, bylo vše v pohodě. Několikrát mi řekla, že je ráda, že jí naše máma s miminkem pomůže. Od počátku mě ale zaráželo, že se s ním nikdy nepomazlila, nepohladila ho, nadala pusinku, žádný projev lásky. Přičítala jsem to vyrůstání v dětskému domově, kde ji láskou nikdo nezahrnoval.

Zlom nastal, když se z miminka začal stávat chodící, občas vztekající se chlapeček, který má svoji hlavičku. Prostě normální rok a půl staré dítě. V této době ho přestala švagrová zvládat.

Jediný způsob její výchovy se stalo hysterický křik, nadávky a bití, když plakal, tím víc, strčila ho pod ledovou vodu, kde ho prostě nechala a odešla. Když se nechtěl nechat přebalit, držela mu nohy, až měl modřinky a bila ho, začala mu sprostě nadávat a to i v noci, když se budil.

Podrážela mu nohy, když chtěl někam utíkat.

Samozřejmě jsme se ji všichni i s bratrem snažili šetrně vysvětlit, že takhle se k dítěti chovat nemůže. Chápali jsme, že neměla žádný vzor, jak se má o dítě starat a vychovávat ho. Bez výčitek, nabídli jsme ji i různé možnosti, jak se zachovat, pomoc, bohužel její reakce byla obdobná jako k synovi. Poté už jsme ani nemluvili a začala na nás vulgárně křičet, moji matku začala napadat, když jsem byla doma i já a snažila se ji odtrhnout a domluvit se, napadala i mě. Uhodila nás obě několikrát židlí, kopala do nás, napadla i mého bratra. Vždy si vybírala situace, kdy jsme měli jejího syna v náruči nebo byli otočeni zády. Rozkopala stůl, rozmlátila židle, do dveří prokopala díry, pěstmi udělala díry. Nevařila, neprala, neuklízela, prostě nic nedělala, jen křičela, mlátila nás a pak odešla do noci někam pryč.

Náš pes na ni začal vždy při tomto jejím chování štěkat, tak do něj kopala také. Nenechal si to líbit, bránil se. Takže ji kousl, od té doby toho začala využívat. Ráno vstala a aniž by jsme ji někdo něco řekl, začala na nás vulgárně křičet, vyhrožovat, napadat, pes štěkal, ona ho začala kopat. Tak jsme k tomu, kdy jsme byli úplně nervově na dně, ještě brali psa na vodítko. Stejně na něj útočila, zavírali jsme ho venku, pouštěla si ho zpátky a snažila se kopanci, aby ji pes kousl. I když ji nic neudělal, přicházela večer s dalšími modřinami. Tenkrát jsme ještě nevěděli, že to celé má důvod. Tvrdila, že snědla prášky, nakonec to byli asi tři ibalginy, byla v Riapsu, pak se to ještě dvakrát opakovalo, ale byly to jiné léky, ale cca stejné množství. Odvezli ji do léčebny. Tvrdila, že je týraná, že na ni štveme psa. Že nemá peníze, ale skříně měla narvané oblečením, za všechny peníze kupovala oblečení, šminky apod. Koupila jedny pleny a utratila za ně tisícovku. Přijížděla s plnými taškami oblečení a tvrdila, že to dostala. Žádné peníze nikdy nedala do domácnosti, to, co si vzala a že to bylo opravdu hodně, utratila za sebe.

Hlásili jsme její napadání s lékařskými zprávami na policii, ona hlásila pokousání psem, její agresivní chování k dětem bratr nahlašoval na OPD a FOD. Přijeli a promluvili s ní, nic se nezměnilo. Bratr podal žádost o rozvod.

Když přišla po propuštění z léčebny, prosila nás o odpuštění, bratra na kolenou, ať stáhne rozvod. Věřil jí a udělal to. Docházela ambulantně k psychiatričce a bylo to opravdu lepší.

To tvrdí, že jsme ji najednou netýrali, nevím, proč bychom toho najednou nechali, kdyby to tak bylo.

Otěhotněla a narodila se jim holčička. Vše se opakovalo se stejným scénářem, jen s tím rozdílem, že u nás bydlel ještě můj přítel. Před ním se držela. Když jsme byli v práci, odnášela to všechno naše máma. Já jsem se v době, kdy se opět takto chovala, vdala a otěhotněla. Byla jsem v neschopnosti s rizikovým těhotenstvím a zažívala peklo. Jelikož mně neubližovala fyzicky, ale neustále na mě vulgárně křičela a pořád říkala, že se mi narodí debil apod. Utíkala jsem z tohoto teroru do bytu k rodičům svého manžela.

Když se mi potom narodil syn, bylo to už úplně strašné. Nejen že týrala své děti, staršího syna úplně nenávidí, neustále ho jen ponižovala, sprostě mu nadávala za všechno, neustále byl parchant. S dcerou zacházela obdobně jako se synem, když byl malý, místo bití u ní ale používala třesení. Je jasné, že se bála modřin, které u syna mohla omluvit nemocí, kterou trpí.

Mému miminku od začátku, kdy jsme přišli z porodnice, křičela nad kočárkem, když spal, nebo u dveří pokoje, když spal, jako dříve mlátila dveřmi a řvala do jedenácti, dvanácti v noci.

Když byly synovi tři měsíce, napadla mě s ním v náruči, strkala do mě, abych „vypadla“ z místnosti, když jsem odcházela, strčila do mě, až jsme spadli na zem. Ještě do mě kopla. Opět jsem volala policii. Všechno bezvýsledné. Rada policiie „Tak si to nějak vyřešte“ nám opravdu byla platná…

Odstěhovali jsme se do drahého podnájmu i když jsme měli úplně jiné plány s bydlením.

Bratr se znovu obrátil na OPD a FOD, podal žádost o rozvod.

Potom to všechno odnesla naše máma, nejvíc se jí vždycky zastávala, dávala další šance, že se změní. Tak ji švagrová mlátila a sama si někde udělala modřiny o kterých pak tvrdila, že jsou od ní. Už byla celé dny a noci pryč. Brácha byl zoufalý a konečně vyšlo najevo, o co švagrové jde. Všechny ty lži o psovi, našem týrání apod. - docílila toho, že ji přidělili byt a ona odešla s dcerou pryč. Z těchto svých lží chce samozřejmě dále vyrýžovat, co se dá. A tak dál využívá lidí, kteří jí všechny ty její lži věří a litují ji. Syna doma nechala.

Jak strašné to bylo se nedá ani popsat, máma mi volala, byla úplně na dně, dny už trávila se psem na vodítku a zavřená ve svém pokoji i se synovcem, který se matky bál. My jsme se po pár měsících přestěhovali zpátky. Po třech měsících, kdy neteř chodila od matky zoufalá, nešťastná a s tím, že ji máma bije, chodila s modřinkami, pak přišla s velikými hematomy na zadní straně stehen. Lékařka do zprávy psala, že v této lokalitě si takové modřiny dítě samo neudělá, že jsou přibližně týden staré a závěr policie – spadla, sice na tom místě nejsou žádné kameny apod. a to dva dny předtím, ale oni to vědí přeci lépe než doktor z nemocnice. Na FOD proběhl výslech neteře po čtyřech měsících od zranění a kdy byla v péči otce. Tak FOD napsal zprávu, že má být dcera u matky, vždyť je fajn, když ji týrá. Tímto stylem se celá ta hrůza, kterou zažíváme, ubírá. Dceru bratr dostal zpět na předběžné opatření, poté do péče rozhodnutím okr. soudu, kde soudkyně upozornila, že strana matky se snaží ovlivnit nejvyšší soud.

Poté na odvolání dceru dostala matka. Že je u ní nešťastná a my jsme bezmocní, nemůžeme ji pomoct i když víme všichni, že u ní nechce být, je tak strašné. Nemluvě o tom, že rozdělení sourozenců je také pro obě děti psychická újma, je samozřejmé, že si chybí. Nikdo se nesnaží zabránit týrání dětí, a proto se tolik dětí každý rok utýrá, vracejí je soudy těm, kteří je týrají.

Skoro každý týden slyším, jak dopadají děti, o kterých soud rozhodl velice „chytře“.

Úřady se k tomuto staví tak, že naše lékařské zprávy, hlášení na policii atd. vlastně nejsou. To že ji podle jejích slov kousnul pes a další její lži, aniž by je mohla doložit, to tak je. Je to totální zoufalství, nikomu nikdy neublížíte a někdo ať si na vás vymyslí cokoli, je mu to uvěřeno.