Já vím, víc pokory by to chtělo, ale fakt mi to nejde…
Prožívám zrovna nejkrásnější období ženy. Už potřetí.
Opravdu nejkrásnější to bývá večer-říká se tomu ranní nevolnost, já tomu ale říkám večerní nezřízené blití. Klečím nad mísou a dávím se, už dávno jen naprázdno, ale nechce to a nechce přestat. Ubezpečena, že už ze mě nic nevyjde, jdu uložit děti. Větrám a ukládám si za úkol hned zítra vyprat povlečení, ačkoli neuběhl ještě ani týden od posledního praní-mám pocit, že všechno všude smrdí-peřiny, děti, manžel, koupelna, kocour, prací prášek, prostě všechno….Jdu do kuchyně a snažím se zaplácat tu odpornou pachuť v puse - zkouším lentilky, broskev, ťik-ťak, zázvorová lízátka, ale bez valného výsledku. Nakonec jdu raději spát, můj spolunocležník už stejně rezignoval a raději nečiní sebemenší pokusy o sblížení, naposledy jsem totiž na jeden z nich nechtěně reagovala okamžitým výstřelem směr záchodová mísa. Což se ho samozřejmě velice dotklo.
Probouzím se o půlnoci a světe div se, je mi skoro dobře, nádhera!! Abych si to asi mohla náležitě vychutnat, neusnu až do rána, jenže to už se hlásí "ranní nevolnosti". Otevírají se dveře a jako pytel brambor na mě žuchne moje mladší dítě. Jakýkoli pohyb ve mně vyvolává dávení, snažím se jednou rukou držet dítě a druhou šátrám vedle postele, dle rad chytrých tam mám někde sušenky, má se to jíst takhle po ránu, ještě než vylezu z postele.."Mami, čo máš, já či taky" Svorně drobíme do postele, když zazvoní budík, pokyn vzbudit starší dítě. Rady chytrých říkají, že bych měla ještě chvíli ležet v posteli, ale nejde to, dopadlo by to tak, že by autobus ujel a já bych pak byla nucena v pyžamu, účes "vstala z postele", v pantoflích na boso odvézt starší dítě do školy.
Trochu se mi to ale vymstilo, už zas klečím, v jedné ruce nepodepsaný úkol z matiky, druhou objímám mísu.
Tak teď ještě vypravit to malé dítě, šup, šup, žádný zdržování, čistit zuby si nebudu, je to úkon na půl hodiny, nadlidský, takhle po ránu, raději si nacpu do pusy hrst gumových medvídků. Přijíždím do školky a bez pozdravu letím na ty jejich srandovní malé záchodky, ani trefit se tam člověk pořádně nemůže… Kdepak, medvídci, to taky nebude to pravé. Vzpomínám na minulé "nekrásnější období, můj školkáček byl starší a na rozdíl od tohohle malého trpce nesl, že jeho máma veřejně zvrací na jeho záchůdcích ve školce.
Celý den se táhne, snažím se dělat to či ono, chvilku pracuju, ale nejraději bych spala, únava mě přepadá na každém kroku, odporná pachuť ani zvracení mě nepřecházejí,. Užívám si to. Prý tak do 12. týdne, pak to určitě přejde. Ano, většinou, mě se to zuby nehty vždycky drželo aspoň do 17. týdne. Jsem teď v týdnu jedenáctém….
Prožívám nejkrásnější období ženy-potřetí a rozhodně naposled. Teď jsem si to "naposled" uvědomila. Sakra, mně se snad jednou zasteskne i po tomhle?
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.