Cestování poslepu

Protože počasí na prodloužený víkend vypadalo slibně, rozlodla se naše pětičlenná rodina (manžel, já, Venoušek a naši dva vodící pejskové Andie a Basco,) že se vydáme trochu kempovat.

Však co. Venouškovi budou tři měsíce, potravu máme s sebou a konec konců to nebude přece jeho první cesta!

Po dlouhých úvahách jsme se rozhodli, že pojedeme s partou našich nevidomých přátel do kempu u Prahy, kde je velice krásně a člověk, který je nevidomý, se tam může velice dobře orientovat.

A tak hurá balit. Napočítat plíny na každý den, udělat kupičky oblečení do pohody a nepohody a vše to nacpat do stolitrové krosny.

Připadala jsem si jako Anna z filmu Jak dostat tatínka do polepšovny. Můj loďák, ne kufr, ale krosna, byla těžká jako pytel cihel.

A když jsem si uvědomila, že vpředu ponesu náš skoro sedmikilový uzlíček štěstí, šly na mě mdloby.

Proč píšu ponesu? Jak už jste některé pochopily, tak já šátkuju a tak proto nosíme.

A tak hurá na cestu!

Venoušek si spokojeně broukal na mém břiše a ve své hlavičce si asi nechal snít sladký sen o plných prsíčkách mléka. A já, šťastná to máma, jsem si to supěla s manželem a pejskama na trolejbus v našem městě a potom na vlak do Prahy.

Tam jsme se všichni našli. A víte jak? Na stanoveném stanovišti se vzájemně našli naši pejskové.

Venouška patrně cesta ve vlaku a v metru tak vyčerpala, že jsme na zastávce autobusu museli udělat občerstvovací pauzičku. A stihli jsme to akorát.

Venda dobaštil a přisupěl si to autobus směr Psáry u Prahy.

Já s mojí vodící psí slečnou a Venouškem jsme si v pohodě nastoupili a v tu chvilku jsem si položila otázku:

"Jak bych řešila situaci s kočárkem já?"

Už tam byly kočárky dva a to by bylo hodně nepříjemné, kdybychom nejeli skrz počet kočárků.

Ale protože já jsem "indiánská babička", tak se mi ulevilo.

Po příjezdu do kempu jsme museli vyřešit jeden důležitý problém.

Bylo to jako v pohádce o Mance, Rumcajsovi a Cipískovi, kdy Rumcajs pro vodníka Volšovečka sháněl špunt do rybníka.

Já nesháněla špunt do rybníka, ale do umyvadla, ve kterém jsem hodlala našeho malého Čochtana koupat.

On tam jinak byl sprchový kout a tam se moc koupat nedalo.

Ale dopadlo to přesně jako v Rumcajsovi. Špunt nepřiletěl od Turnova, ani od Jičína, ale od hodné slečny od personálu.

Kde koupat jsme tedy vyřešili. Ale kde nechat malého protáhnout, když budeme s přáteli zpívat?

Problém byl vyřešen. Již předem jsme si zajistili vypůjčení kočárku od majitele kempu, který má také malou holčičku a tak měl Venoušek vypůjčený kočárek, ve kterém si na čerstvém vzduchu hověl.

Věřte, že jsem myslela, že mám v chatičce spícího medvěda. Venoušek se vždy napapal a spal spánkem spravedlivých klidně šest hodin.

A tak jsme si užívali víkend.

Procházky podél rybníka svědčily nejen Vašíčkovi, ale i našim pejskům, kteří nenechávali rybky na hladině v klidu. Stále tam plavali a dováděli.

Ale co byl pro nás nejkrásnější zážitek, tak to bylo svítání.

Možná se vám to zdá být divné, co nevidomé láká na svítání, ale to je tak krásný pocit.

Za ranního rozbřesku jsem s Venouškem vyšla ven a poslouchali jsme, jak žabky Kuňkalky procvičují své vícehlasé sbory a ptáčci jim k tomu dělají krásný orchestr.

Jako dirigent sloužil bažant, či koroptev, která se z dálky ozývala.

Bylo mi tak krásně se synem v náručí, až se mi chvělo srdíčko štěstím. Z toho, že jsme rodina a že jsme zdraví a že se máme rádi.

Náš maličký drobeček začal houkat jako sova pálená a moc se mu venku líbilo.

A tak hurá obléci do teplého, šup do kočárku a pěkně dýchat čerstvý vzduch!

Celý náš víkend byl prostě nádherný.

Venoušek měl plno nových vjemů na koukání a my s manželem jsme byli šťastni, že jsme v přírodě s naším synkem, přáteli a pejsky.