Už zase mi neříká pravdu!

Místo obviňování je lepší vědět, že lhaní je u dětí úplně běžná věc. U předškoláka se dokonce považuje za důkaz jeho normálního vývoje.

Snad každé dítě někdy zkusí zalhat. I to, které se ve svém okolí obvykle se lhaním nesetkává. U předškoláka bývá pokus o lež dokonce považován za jeden z důkazů normálního sociálního vývoje. Jak to?

Úplně malé dítě si ještě neuvědomuje fakt, že jiní lidé nemusí vědět to, co ví samo. Dokud si myslí, že všichni vědí všechno, nemá pro něj lhaní smysl. Tato ,,dovednost” se vytváří zhruba mezi třetím a pátým rokem věku. Použití nepravdy svědčí o tom, že si dítě uvědomilo, že lidé nejednají podle toho, jaký svět skutečně je, ale podle informací, které o něm mají.

A tak maminka nemusí vědět, že si po použití toalety neumylo ruce, protože u toho nebyla. A když jí to neřekne, třeba se to ani nedoví. Proto se říká, že ,,odvážné děti by neměly lhát, ale zdravé děti by to měly umět.”

Není lež jako lež

Je potřeba rozlišovat různé druhy lží. Někdy se ani nejedná o skutečnou lež. Dítě sice neříká pravdu, ale neuvědomuje si to. Samo je přesvědčeno o pravdivosti toho, co říká. Co je tedy lež, a co ne? Opravdová lež vzniká v okamžiku, kdy dítě záměrně říká nepravdu s úmyslem uvést druhého v omyl.

Dále je potřebné odlišovat důvody, proč děti lžou. Některé pohnutky jsou netolerovatelné (například když dítě chce poškodit někoho druhého, ublížit mu), některé jsou pochopitelné (lže, protože má strach). Dokonce jsou lži, u kterých je nám dítěte spíš líto, a rozhodně ho za ně nebudeme trestat (například když šikanované dítě doma říká, že je ve škole všechno v pořádku, aby se ochránilo před pomstou spolužáků).

Proč předškolák neříká pravdu

1. Nerozezná skutečnost a fantazii. Předškolák má živou fantazii a teprve se učí poznat rozdíl mezi realitou a fantazií. Osvojuje si rozlišení pravdy a fikce, svého přání od skutečnosti. Může se mu proto stát, že si třeba ten červený traktůrek, který má jeho kamarád Matýsek, tolik přeje, až má pocit, že je přece jeho.
2. Přehání a zveličuje. Úplně běžně to dělají i dospělí. Dítě si toto chování však teprve trénuje, takže dobře neodhadne snesitelnou míru, a přehání příliš okatě, nevěrohodně.
3. Selektuje informace a neřekne vše, často to nejpodstatnější. Může to být proto, že si všechny informace už nepamatuje, nebo proto, že mu nepřipadají důležité. Celkový smysl sdělení to však významně ovlivní a vypadá to, že dítě lže schválně, ačkoliv to není pravda.
4. Chce se vyhnout něčemu nepříjemnému. Může to být strach z potrestání, ale i ze zklamání či smutku rodičů. Dítě může lhát třeba proto, že ví, že kdyby řeklo pravdu, tak by to mamince bylo líto.
5. Touží po nějaké věci. A může mít pocit, že by ji jinak nedostalo, nebo že s použítím lži vše půjde snáze.
6. Chce získat pozornost a péči. Když na sebe chce dítě upoutat pozornost, používá někdy i velmi závažná obvinění – například, že mu někdo ubližoval, dospělý ho udeřil nebo ho dokonce zneužíval. Takové tvrzení rodiče vždy vyburcuje. Dítětem se pak někdo zabývá, je v centru pozornosti. Lež o ubližování je nepříjemná, ale v předškolním věku bývá docela častá. Dá se však většinou odhalit, že to není pravda. Pokud stejným způsobem lže školák či teenager, znamená to většinou starosti pro celou rodinu a další zaangažované osoby.

Jak správně reagovat

Hledejte důvod, proč předškolák lže. Je to skutečně záměrná lež? Co tím dítě chtělo získat? Co ho vede k tomu, že říká nepravdu? Uvědomuje si vůbec, že to, co říká, neodpovídá skutečnosti? Říká to schválně proto, že vás chce oklamat?

Umožněte dítěti, aby neztratilo tvář, dejte mu možnost ,,čestného ústupu” ze situace. Neříkejte mu například: „Ty zase lžeš! Jsi lhář!” Ukažte dítěti, že víte, jak je to ve skutečnosti. U předškoláků často není ani potřeba slovo lež užívat.

Například dítě sedí u snídaně a má před sebou ještě celý rohlík. Vy se ptáte z druhého pokoje, zda už rohlík snědlo. OdpoŘíká ví, že ano. Přijdete do kuchyně a zjistíte pravý stav věci. Pak je vhodné jen konstatovat skutečnost: „Ale podívej, vždyť ten rohlík tady ještě je!”. Na popsanou situaci je slovo „lhář” velmi silná munice. Předškolní dítě ke svým rodičům vzhlíží a jejich soudy o sobě přejímá za vlastní. Proč by si o sobě mělo myslet, že je lhář? Teprve se učí, co se smí a co ne, co je vhodné říkat a podobně.

Lhát se nevyplácí

U předškoláků je lhaní běžné, protože ještě často nerozumějí tomu, že jde o něco špatného a nepoctivého. Když dítě zalže, je vhodné využít příležitost a ukazovat, proč je lhaní nežádoucí. Řešit a napravovat následky jednání je však lepší než trestání.

Například když dítě něco rozbije, mělo by to s úklidem pomoct. Když lhaním někomu ublíží, mělo by se mu omluvit. Ukradenou věc by mělo vrátit. Když lže proto, aby se mohlo dívat na další pohádku na DVD, ten den by již nemělo vidět žádnou pohádku. Mělo by zažít, že se mu lhaní nevyplácí.

V každém případě ale dítě ujistěte, že je máte rádi, ať se děje cokoliv. I když se mu něco nepovede, když něco zkazí, když něco rozbije… ba i když zalže. Bezpodmínečná láska rodičů k dítěti je potřebná jak pro zdravé vztahy v rodině, tak i pro zdárný vývoj dítěte.

Autorka článku je dětská psycholožka a autorka knihy Když dítě lže