Sociální dovednosti podporují sebedůvěru dítěte

Interakce dospělého a dítěte může mít mnoho nejrůznějších podob. Záleží na dospělém i na dítěti, stejně jako na situaci – je rozdíl, jde-li o výchovné působení rodičů na děti nebo o interakci učitele a žáka ve škole či dospělého a dítěte v zájmovém kroužku, trenéra a malého sportovce ve sportovním oddíle apod. Pochopitelně je důležitý nejen cíl, záměr, smysl a způsob interakce, ale i věkové charakteristiky dítěte.

Vycházejme zároveň z toho, že dítě pro svůj vývoj, socializaci i rozvíjení vědomostí, dovedností, vlastností potřebuje dospělého. Chtěla bych upozornit na něco, co je pro vzájemný vztah dospělých a dětí významné a co tento vztah z určitého pohledu charakterizuje.

Ze sociálně psychologického hlediska můžeme interakci dospělých a dětí analyzovat i rozvíjet prostřednictvím sociálních dovedností.

Příklady chování dítěte a dospělého v různých situacích pomohou ilustrovat dovednost, která do interakce vstupuje a podílí se na jejím průběhu i rozvíjení vztahu mezi dítětem a dospělým.

Empatie (vcítění)

Trávila jsem nepříjemné hodiny v čekárně praktického lékaře postižena stejně jako ostatní virózou. Společně se svou evidentně nemocnou maminkou i babičkou tam prožíval krušné chvíle asi čtyřletý chlapeček. Už si prohlédl všechny knížky, pohrál si s autíčkem a začal si hledat nové podněty pro naplnění nekonečně se protahujících minut čekání na paní doktorku pro maminku a babičku. Chvíli to byl odpadkový koš, pak výlet na chodbu apod. Maminka byla čím dál tím nervóznější, ztrácela trpělivost, zvyšovala hlas. V této situaci se objevil chlapeček přede mnou – podívala jsem se na něj a oslovila ho: „Je tu strašná nuda, viď, vůbec tě to tady nebaví. Mě také ne, ani trochu.“ Jeho reakce byla jednoznačná. Posadil se vedle mne, tiše mi něco povídal a maminka byla udivená i spokojená. Chlapec cítil, že mu rozumím, že prožívám něco podobného a velmi ho to uklidnilo.

Do této interakce vstoupila jedna z nejdůležitějších dovedností – empatie, vcítění. Být empatický znamená vcítit se do světa dětí, citlivě vnímat jejich potřeby a přání, akceptovat je, ale zůstat při tom sám sebou. Být empatický znamená nejen vnímat prožitky samotné, ale porozumět významu prožitků, který mají pro konkrétní dítě. Význam radosti z úspěchu, z hračky může být pro každé dítě jiný – pro někoho splnění dlouhodobého přání, pro jiného radostná chvilka, která záhy vyprchá. Náš chlapeček se nudil, tak si hledal podněty přirozeně sám, ale tuto jeho aktivitu blokovala maminka. Byla to pro něho obtížná situace a porozumění dospělého potřeboval. Současné psychologické směry spojené s humanistickými idejemi (C.R.Rogers, V.E.Frankl) vymezují empatii jako jednu ze základních podmínek optimálního rozvoje jedince i vztahů, do kterých vstupuje.

Přijetí osobnosti dítěte

Přišla jsem navštívit své malé neteře. V křesle seděla mladší, tříapůlletá Markétka a živým pohledem plným očekávání mě lákala ke hře. Ale její maminka na ni začala „žalovat“, vypočítávala všechny malé i větší lumpárny, které za den stihla. Markétka se na mě teď dívala více než provinile a obávala se, co bude dál. Naklonila jsem se k ní se slovy, že má dneska špatný den, že se jí nic nedaří, maminka se na ni zlobí. Vděčně se na mě podívala a řekla: „Pojď, půjdeme si povídat do pokojíčku.“ Tam si mi sedla na klín, přitulila se a povídala o zvířátkách. Holčička věděla, že je takové chování nepřípustné, ale s pocity viny si nevěděla rady a byla vděčná, že jsem ji přijala takovou, jaká je. Nesouhlasila jsem s tím, co prováděla, ale nezlobila jsem se na ni, ale „jen“ na její konkrétní chování v určité situaci.

Uvádím další důležitou dovednost – akceptování osobnosti dítěte. Akceptovat znamená přijímat každé dítě takové jaké je. V žádném případě to však neznamená souhlasit se vším, co dítě dělá, ale tato dovednost umožňuje oddělit chování a projevy dítěte od jeho zvláštností a charakteristik. Všechny děti zkrátka nemohou pěkně malovat, rychle běhat, být pořád poslušné apod.

Současně s tím je pak důležité umět se vyjadřovat ke konkrétním situacím a ne k zobecněným skutečnostem.

Čím konkrétněji se vyjádříme k chování dítěte, tím větší máme naději na pozitivní změnu takto regulovaného chování či upevnění žádoucího chování. Např. sdělení „Jsi zlobivý“ poskytuje dítěti jen málo informací o tom, co vlastně chceme. Jsme-li konkrétní, řekneme např. „Zlobí mě, že sis Lukáši neuklidil hračku, kterou jsi už odložil. Můžeš to napravit?“

Lukášovi bylo konkrétně sděleno, co se od něho očekává a co může udělat pro to, aby se na něj dospělý nezlobil.

Před časem jsem hovořila s matkou dospívajícího syna, se kterým měli spoustu nejrůznějších třenic, nedorozumění i konfliktů. Ve spoustě stížností jsem se nespokojené matky zeptala, co udělal syn v poslední době dobře, za co ho pochválila. Řekla: „Vždyť není za co.“ S nešťastnou matkou jsem si pak dlouho povídala, jak hledat možnost k ocenění, uznání, příznivější zpětné vazbě pro syna.

Vždy je možné ocenit dítě či dospívajícího syna nebo dceru, žáka ve škole. Ale není jednoduché vytvářet ve vzájemných interakcích takové situace, které mohou dítěti ocenění přinést. Umět pochválit znamená aktivně vytvářet příležitosti pro ocenění dítěte, protože každé dítě potřebuje pozitivní stimulaci od dospělých.

Karolínka měla menší obtíže při adaptaci na prostředí mateřské školy. Maminka i babička se jí a její sestřičce doma věnují a spousta dětí na jednu paní učitelku byla pro ni velká změna a něco úplně nového. Když jsem si s ní o mateřské škole povídala, řekla mi, že se jí tam nelíbí, protože se tam nudí. Předtím mi však řekla několik básniček, vyprávěla, jak tancují, co namalovala.

Nešlo zřejmě o nudu ve smyslu nedostatku podnětů pro děti, ale spíše pocitu nedostatku podnětů patřících jen jí samotné. Čtyřleté dítě nemůže umět přesně pojmenovat své prožitky a pocity, ale na nás dospělých je, děti k tomu citlivě vést. Umožnit jim, aby mohly vyjadřovat to, co cítí, umožnit jim povídat o svých prožitcích, akceptovat jejich radost, uspokojení, ale i vztek, strach, lítost atd.

Dospělým k tomu přispívá dovednost naslouchat, která umožňuje porozumět podstatě sdělovaných obsahů i prožitkům, které je doprovázejí, zvyšuje citlivost pro porozumění neverbálním projevům dítěte. Naslouchat neznamená ani slyšet nebo poslouchat. Každé sdělení jednotlivce je nositelem individuálního významu a nasloucháním se k němu můžeme přiblížit. Význam slov bývá uložen hlouběji za nimi.

Asi šestiletá Ilonka dostala od maminky vyhubováno za něco, co provedla. Byla naštvaná, odcházela z místnosti a kopla do dveří a bouchla s nimi. Rovněž naštvaná maminka za ní vyběhla s tím, že budou pokračovat „výchovné zásahy“ a začala (jak jinak) otázkou: „Co to znamenalo?“ Evidentně zklidněná holčička se na maminku podívala a poctivě řekla: „Musela jsem ten vztek nějak ze sebe dostat,“ čímž maminku nejen odzbrojila, že poučila o tom, jak je důležité nechat dítěti prostor nejen k vyjádření prožitků, ale také k jejich „zpracování“.

Autenticita, otevřenost projevů dospělého ve vztahu k dítěti, otevřené vyjadřování pozitivních i negativních prožitků. Dítě se postupně učí rozlišovat a zpracovávat pozitivní a negativní emoce a jejich významy pro každého ze svého sociálního okolí (rodičů, prarodičů, učitelů ...). Důležité je, abychom dětem poskytovali čitelné projevy o svých emocích, aby se co nejméně setkávaly s ironií, které nemusejí rozumět, aby byly v souladu slovní a mimoslovní projevy dospělého. Přirozeně a velmi efektivně působí vzor dospělých pro rozvoj těchto důležitých dovedností u dětí samotných.

Rozvíjet sociální dovednosti

Tyto sociální dovednosti (samozřejmě kromě dalších) pomáhají také rozvíjet tolik potřebnou sebedůvěru dětí ve vlastní možnosti, podporují sebepoznávání a sebekontrolu dětí, vedou děti ke spolupráci a k rozvíjení odpovědnosti za sebe sama i sociální prostředí, ve kterém se pohybují.

Sociální dovednosti jsou učením získané předpoklady pro adekvátní sociální interakci a komunikaci. Sociální inteligence, interpersonální inteligence, emoční inteligence, sociální dovednosti – jsou pojmy, které vyjadřují část schopností a dovedností jedince pro psychologicky přiměřené poznávání a ovládání sebe a jednání s ostatními lidmi. Rozvíjet sociální dovednosti je důležité (a možné) u dětí i u dospělých. Děti přijímají sociální dovednosti od dospělých (rodičů, učitelů, trenérů), ale učí se jim i od svých vrstevníků. Pro interakci dospělých a dětí je možné stanovit jako důležitý cíl výchovných intervencí právě rozvíjení sociálních dovedností. Jejich rozvoj nemusí souviset jen s nezáměrnou sociální interakcí. Faktem je, že tak jako rozvinuté sociální dovednosti u dospělých, které jsou stručně uvedeny, pomáhají efektivně zvládat interakci s dětmi, tak tyto dovednosti pomáhají dětem vstupovat do mezilidských vztahů, naplňovat je a rozvíjet.

Inventář sociálních dovedností vstupujících do interakce dospělých a dětí by byl dlouhý. Tyto dovednosti se týkají se zejména poznávání a vzájemného porozumění dospělého a dítěte, komunikace mezi dospělým a dítětem i dětmi navzájem, vytváření příznivého emočního klimatu, důvěry a bezpečí, podpory, pomoci a efektivního rozvoje dítěte, zvládání konfliktů a problémů apod. Základní prvky těchto sociálních dovedností hrají důležitou roli ve všech dlouhodobějších vztazích, pro vztah dospělých a dětí to platí bez výhrady.