Na „třináctého“ nevěřím…

Na „třináctého“ nevěřím. …i přesto, že mě 13. v pátek operovali slepé střevo, 13. července se manžel na služební cestě v jednom chemickém závodě málem otrávil fosgenem a 13. srpna odvezli celou naši rodinu do nemocnice se salmonelosou.

Ale na druhou stranu, dvě z našich dětí jsou narozené zrovna třináctého a to je přece pěkné.

Anetka u nás byla právě měsíc, když jsme šli poprvé na logopedii. Byly jarní prázdniny a náhodou zrovna třináctého. Venku blátivo, občas přeháňka a déšť rozpouštěl zbytky špinavého sněhu. K tomu foukal opravdu hodně silný vítr.

Oba naši kluci chtěli jít na logopedii s námi a Vítý si zamluvil, že potlačí kočárek s Anetkou. Ochotně jsem mu tu radost dopřála a vyrazili jsme do sychravého počasí.

Šli jsme na poslední chvíli (což je můj neblahý zlozvyk) a chvílemi jsme doslova běželi. Přitom se Vítý snažil s kočárkem vyhýbat těm špinavým blátivým kalužím.

Logopedie už byla nadohled. „Snad to přece jen stihneme,“ napadlo mě, když vtom se ve zlomku vteřiny stalo něco zcela nečekaného. Přední kolečko kočárku zapadlo do jakési díry v chodníku a kočárek se z raketové rychlosti zabrzdil na nulu. Anetka, která samozřejmě nebyla připoutaná, (v tom spěchu jsem to považovala za zbytečné zdržování) vyletěla z kočárku jako vystřelená prakem a rozplácla se do té špíny co ležela na zemi.

Ještě teď se Vítýmu omlouvám za tu slovní spršku, kterou ode mě, chudák, musel vyslechnout. Ale lidi! Kdyby jste viděli Anetku! Čepice, obličej, bunda, ruce, kalhoty - všechno černé od bláta. A takhle máme jít k doktorovi! Papírovými kapesníky jsem jí utřela alespoň obličej a ruce, aby neupatlala ještě i kočár (to jsem ještě netušila, co nás dneska všechno čeká, a že nějaká skvrnka na kočárku…no nebudu předbíhat).

Doktor si naštěstí ničeho nevšimnul, nebo dělal, že nevšimnul. Možná i proto, že bláto na kalhotách pomalu schnulo, takže měnilo barvu z černé na šedou, což už bylo únosnější. Bunda nám v čekárně prozatím také proschnula. Ale budovu logopedie jsem opouštěla s vědomím, že na tuhle návštěvu jen tak nezapomenu.

Cestou domů jsme se ještě stavili v obchodě a s plnou nákupní taškou zavěšenou na jedné rukojeti kočárku a s mojí kabelkou na druhé rukojeti se prodírali proti tomu protivnému studenému větru.

Po cestě přecházíme po hrázi malého rybníka, na kterém plavou kačeny. Anetce se kačenky moc líbí a já jí pokaždé, když tudy jdeme slibuji, že někdy vezmeme rohlík a nakrmíme je. Samozřejmě si nikdy nevzpomenu vzít rohlík z domu. Ale teď máme rohlíků plný sáček, takže můžeme pro radost dětí a kačen jeden obětovat.

Vyndala jsem rohlík a Anetku z kočárku, kočárek nechala stát na hrázi a všichni jsme opatrně slézali pod hráz, blíž k vodě.

Za mého ustavičného napomínání: „Nechoď k té vodě tak blízko! Pozor ať neuklouzneš! Nestrkejte se, ať tam nespadnete!“ jsme rozdávali kachnám tu dobrotu. Zrovna když jsme byli v nejlepším, zafoukal tak silný poryv větru, že měl Toník co dělat, aby udržel rovnováhu a já při výkřiku: „Drž se!“ jsem periferním viděním postřehla, jak po naší pravé straně letí vzduchem kočár, ověšený taškami.

„Bože můj!“ vykřikla jsem tentokrát a potom už jen sledovala, jak kočár zavadil kolečky o břeh, odrazil se a vskočil do vody. Tam se zabrzdil odporem vody a kamení. Bohužel tašky se neměly oč zabrzdit, tudíž pokračovaly dál v letu a dobře se držíce za své uši kočárku, s trhnutím ho převrátily „na břicho“ a plesknuly sebou o hladinu.

Kočár ležel v rybníce, jako ubohý utopenec, jen místo rukou měl rozpažené tašky.

Je neuvěřitelné, kolik myšlenek a způsobů řešení člověka napadne ve zlomku vteřiny. Ve snaze zachránit nákup, peněženku, doklady, mobil a vše ostatní co bylo v taškách, jsem zvolila nejrychlejší řešení … a vstoupila do vody. Bohužel můj mozek, v tom gejzíru nápadů, zapomněl na jeden. A sice říct mi, abych si sundala boty. Možná si myslel, že mi po kolena v ledové vodě, bude v zimních botách tepleji.

Těch několik stovek metrů, které nás ještě dělily od domu, na nás musel být opravdu žalostný pohled.

U vchodu jsme pohřbili tašku s rozmočeným pečivem do popelnice a já vyčerpaná a zmrzlá sáhla automatickým pohybem do kabelky pro klíče……..Nebyly tam.

Bilance 13. března: Anetka v blátivém maskování, nákup v popelnici, klíče kdesi v neznámu a nervy v kýblu.