Není mé dítě z kukaččího vejce?

Jak sladit svou povahu s povahou dítěte?

Manželka ztuhla a nechápavě se na svého manžela podívala: „Jsi si jistá, že je to opravdu můj syn? Třeba nám ho v porodnici vyměnili, stává se to…“ vysvětloval rychle muž.

Harmonická rodina, oba VŠ, otec schopný, ambiciózní, inteligentní, technické zaměření. Syn se však zdá být zcela jiný, vzhledem, povahou, zájmy i nadáním. Od rozhovoru uběhlo pár let. V telefonu si teď všichni pletou jejich hlas, známí se smějí: „Kdybys chtěl kluka zapřít, nikdo ti to neuvěří. Je jako ty přes kopírák.“ Zájmy syna se otci podobají stále víc, povaha, její síly i slabiny. Tento příběh dítěte z kukaččího vejce má happy-end.

Nemusí to tak končit vždycky. V rodině tmavovlasých se narodí světlovlasé modrooké dítě, pyšnící se geny předanými přes několik generací, v rodině klidných flegmatiků se vyskytne dítě divoké, zdánlivě nezvladatelné, zkrátka jiné.

I když říkáme, že jsme připraveni na vše, naše dítě je téměř vždy vysněné. I když říkáme, že si nepředstavujeme, jak bude vypadat, jakou bude mít povahu, zejména naše prvorozené v duchu „vidíme v jasných barvách“. A potom přijde mezi nás, reálný človíček se všemi svými danostmi.

Vychovatelé a rodiče nejsou sochaři

Jejich úkol se spíše podobá práci zahradníka. Před námi je drahocenný dar života, drahocenné semínko, a my mu pomáháme, aby se rozvinulo do celé své krásy.

Zajímáme se o ně. Miluje slunce, nebo stín? Dáme mu, co potřebuje.

Zalévá se hodně, nebo málo? Upravíme podmínky. Vyroste ve vysoký strom s hlubokými kořeny, nebo v něžnou květinku? Respektujeme to. Jak mu můžeme pomoct, aby ustál život? Jak můžeme zajistit, aby v zahradě svého života byl šťastný?

Dítě se rodí s vrozenými rysy, které v určité míře přetrvávají celý život. Z daností vycházíme, to dobré podpoříme, slabé posilujeme.

Vrozenou povahu překrýváme tzv. charakterem, tím pozitivním, co lze využít, posílit a na tom vybudovat nové. Snaha se nám vrací. Nikdy nelámeme, jen posilujeme a usměrňujeme.

Co všechno je ve hře

Janička se od malička převrací v postýlce, koupat ji je „o strach“. Je živá, pohyblivá, není chvíli v klidu. Brzo se pokouší chodit.

Jan je dnes dospělý muž, ani při cestě letadlem neposedí. Musí sedět u uličky a i při hodinovém letu se jde projít.

Je zde jistá podobnost. Prostě oba dva jsou tak trochu „neposední“.

Míra aktivity je vrozená. Aktivní dítě potřebuje pohyb, mnoho podnětů. Je dobré podnikat výlety, dítě nechat se vyřádit - venku, v mateřském centru, tam, kde to nevadí. Potřebuje vybít energii, pak se i snáz soustředí.

Péťa se vzteká. Je zvyklý jíst přesně ve dvanáct. Jenže v tu dobu byli na cestě od lékaře, a tak se oběd posunul. Zlobí, protože v jednu už obvykle spí. Spí do dvou a potom svačinka, tak to má Petr rád. Dokonce chodí vždy ve stejnou dobu i na nočník. V dospělosti bude vstávat vždy ve stejnou hodinu a ve stejnou hodinu chodit spát. Vyhovuje mu to tak. Má rád pravidelný rytmus.

Také pravidelnost rytmu funkcí je dána. Jedno dítě potřebuje rytmus pravidelný, jiné na něm nelpí. Je dobré se dítěti přizpůsobit.

V životě však je náš rytmus mnohdy narušen. Pro toto dítě by to měla být výjimka, nikoliv pravidlo. Maminka a otec pomalu učí dítě snášet nepravidelnosti. Možná mu ale budou nepříjemné celý život.

Honzík dostal nové tričko. Je krásné, ale on ho zahodil. Chce to staré, špinavé. Miluje staré hračky, váhá, vidí-li nové věci, tváře. Nevidí několik měsíců tetičku, a už se od ní odtahuje. Je pro něj cizí.

Honzík volí odmítnutí nového. Potřebuje věc přijmout za svou. Chvíli mu trvá, než si na ni zvykne. Na nové tričko si navyká pomalu. Leží na židli v jeho pokoji, čeká ve skříni. Po nějaké době už je „jeho“ a Honzík ho miluje. Tetička se opodál usmívá, promluví na Honzíka a po nějaké době je také „jeho“. Při prvním kontaktu ale Honzík volí spíše odmítnutí. Své lidi a věci přijímá a miluje. Jde o krátkodobou reakci na nové podněty. Rodiče s tím počítají a Honzíkovi pomůžou. Netlačí na pilu. Dají mu čas.

To s Aničkou mají rodiče větší trápení. Už několikrát byli v Mateřském centru Klubíčko.

Všechny děti si hrály, zpívaly, Anička sedí opodál. Nezpívá - doma je přitom jako skřivánek. Nehraje si, a doma má nápadů na hru spoustu. Maminka váhá: Aničce se asi v Klubíčku nelíbí. Podruhé se něco maličko změní. Anička si sedla mezi zpívající děti a bere do ruky bubínek. Nezapojuje se, ale už je mezi dětmi. Dnes jsou v MC popáté.

Maminka i tatínek žasnou: Dnes Anička jako první z dětí vstala a šla se přivítat s kočičkou. Navrhla novou písničku a rozhodla se, že půjde na další program. Navíc má ještě novou kamarádku, Soničku.

I co se týče adaptability, dlouhodobé reakce na změnu se děti liší. Přizpůsobivost novému je různá. U Aničky je adaptabilita menší, to Marek vítá všechno nové a do školky vlítl jako střela. Hned je u všeho a hned má všude kamarády, jeho adaptabilita je velká.

Ani jedno není lepší nebo horší. Lepší není ani hruška ani jablíčko. Prostě každé má své. Rodič je moudrý a přizpůsobí se. Neodejde s Aničkou z kolektivu, ale dá jí čas.

Erik vyloženě ruší. Jeho maminka má pocit, že okolí ji často pozoruje a hodnotí. Když se Erikovi něco nelíbí, ví o tom celé hřiště. Erik zlostně křičí. To Eliška zase pláče. Ale pravda je, že když se Erikovi něco líbí, jeho nadšení je nakažlivé, chytne celé okolí.

Intenzita reakce Erika na podněty, pozitivní i negativní, je velká. Velké protesty, velké nadšení. Marně ho maminka tlumí. Učí Erika usměrňovat zlost a agresi a ví, že i to je vrozená dispozice. Erik se naučí své emoce ovládat a díky schopnosti nadchnout se pro věci bude mít mnoho přátel. I když maminka má zcela jinou povahu, chápe a povzbuzuje syna.

Ale i kárá a napomíná, kde to je třeba.

„To snad není možné. Vždyť se ti nic nestalo,“ zlobí se maminka, ale Petruška vzlyká a vzlyká. Jirka je divoch, vrazil do ní a ona se nejspíš lekla. Tolik slz pro tak malý problém!

Petruška má nízký práh citlivosti. Od malička se trápila pro každou drobnost. Stejný je Vašík. Tuhle plakal nad zabitou mouchou. Petruška i Vašík vnímají citlivě svět. Mohou se zlobit, plakat, urazit. Mají to v životě těžké. Rodiče moudře vědí, že v přístupu k těmto dětem musí být citliví. Ony potřebují ujištění o lásce. Potřebují celý život posilovat, výchova spočívá také v tom, že dítě pomalu, krůček po krůčku učíme snést zátěž. Život je náročný a my rodiče učíme děti život unést.

S Frantou je to k uzoufání. Mračí se snad už od narození. Mračí se na jiné děti, na rodiče, na svět. Maminka tajně trochu závidí rodičům sousedovic Petříka. Je jako sluníčko bez mráčku. Nic ho nerozhází.

I kvalitou nálady se děti liší. Maminka Frantíka se naštěstí často usmívá, nejvíc, když je s Frantíkem. František je stejný jako ostatní děti, napodobuje svou maminku, kterou miluje. A světe div se, po čase i děti vidí usměvavou tvářičku Františka. A maminka? Od té doby, co ho má, se odnaučila mračit, těší ji svět plný úsměvů pro jejího malého rošťáka.

„Vypni to rádio.“ Na Natálku je tatínek přísný. Natálka stále kouká po všem, co se kde šustne a ve škole je to problém. Byla taková už od malička, všechno ji probudilo, stačilo jí vždycky málo. Dnes, když si píše úkoly, musí mít klid. Vedle jejího bratra Adama by se mohlo střílet z děla a on, pokud něco dělá, nevidí a neslyší. Maminka si stěžuje na to, že když ho volá k jídlu a on je zrovna zabraný do hry, nevnímá.

Natálka a Adam jsou dva opačné póly.

Natálku vyruší malý podnět, Adámek se soustředí snadno. I schopnost soustředění je vrozená vlastnost.

Také rozpětí pozornosti a vytrvalost se dá trénovat, ale do jisté míry je vrozenou schopností. Maminka Lindy a Martina o tom ví své. Proto sedává s dětmi u Večerníčku a snaží se zejména Martinovi pomoct, aby vydržel sledovat celý děj příběhu. Potom si o příběhu povídají. Linda, i když je mladší, leckdy Martina v pozornosti předčí, ale maminka mu to nevyčítá. Je trpělivá. Vrátí se jí to. I syn její přítelkyně Evy byl podobný a dnes je z něj sympatický student.

Máme své představy? Pozor na ně!

Abychom viděli skutečnou krásu dítěte, chce to čas a odstup. Celý život se učíme bezpodmínečné lásce, mít druhého, i dítě, rádi takového, jakým je.

Dítě nadané, krásné a bezproblémově vychovatelné je snem nás všech. Jsou děti, které jsou počítány mezi „obtížné“, hůře se usměrňují a vedou. S jinými to jde „skoro samo“. Nevíme, jestli naše dítě bude skvělým studentem, vyučí se mechanikem a bude úspěšným ve svém povolání nebo stráví život za akademickým stolem. Důležité je, aby našlo samo sebe, jen tak se mu otevře cesta ke skutečnému štěstí.

Ing. Mgr. Marie Nováková je lektorka v oblasti rozvoje sociálních kompetencí a prevence kriminality dětí. Věnuje se vzdělávacím seminářům pro pedagogy, vychovatele a zdravotníky. Společně s manželem se věnuje praktické práci pro rodiny. Má dvě děti. Více na www.marienovakova.cz