Dovolená jako útěk od civilizace

Do odlehlých hor a domorodých vesnic už nesměřují jen přírodovědci a etnografové, ale i turisté. Touží kodrcat se celé dny rozpáleným džípem po prašných cestách, jsou nadšení, když můžou přespat v nomádském stanu. Čím dál od civilizace, tím lépe. Je to jen vlastní romantická iluze, za čím se ženou? A co na to říkají ti, na které se jezdí dívat?

Exotika je stále dostupnější - a stále víc v módě. Zatímco před rokem 1989 se do západní Afriky, do povodí Orinoka či na Yukon dostali jen mimořádně odhodlaní a disponovaní nadšenci, dnes je takový zážitek přístupný každému. Je to jen otázka peněz. „Za těch dvacet let se klientela skutečně hodně změnila. Vidíme významný posun, z našeho pohledu ne úplně správným směrem,“ říká diplomaticky Jaroslav Lhota, jeden ze zakladatelů první české „dobrodružné“ cestovní kanceláře Adventura. „Naše práce je teď méně radostná a musí být mnohem profesionálnější.“

Podnikaví, zvídaví, jazykově zdatní lidé samozřejmě jezdí po světě dál - dnes už k tomu ale nepotřebují pomoc cestovních kanceláří. S těmi cestují lidé, kteří potřebují spíš vodit za ručičku. „Existují ovšem výjimky,“ upřesňuje Lhota. „Jsou místa, kde narazí na jazykovou bariéru i člověk, který umí perfektně anglicky. Jen si zkuste zarezervovat ubytování třeba ve Francii! A potom jsou kontinenty či regiony, které mají prostě špatnou pověst a lidé se tam sami bojí jezdit. To je především Afrika.“

Dobrodružství domluvené přes Skype

Afrika je v nabídce Adventury jednou z nejoblíbenějších destinací. Kromě tradičního safari tam klienti dostanou možnost třeba přenocovat v poušti s Tuaregy, podívat se do domorodé vesnice, ochutnat autentické místní jídlo. To všechno v relativním pohodlí a bezpečí, zajištěném organizačním týmem. K tomu je ovšem nezbytná spolupráce s místními cestovkami a průvodci. „Než se vybudují spolehlivé kontakty, trvá to léta,“ říká Jaroslav Lhota. „To je naše největší know-how. Zájezd musí být dobře připravený, musí odsýpat. Nemůžeme přijet do vesnice a teprve začít něco domlouvat. Co by nám lidé ještě před deseti lety odpustili, dnes nepřipadá v úvahu.“

Vaše úžasné africké dobrodružství tedy pravděpodobně začalo hodinami strávenými na Skypu. Dnes má totiž každý Afričan mobilní telefon. Má ho tajemný Tuareg s tváří zahalenou šátkem i Masaj s oštěpem.

„Zrovna Masajové jsou příkladem etnika, které na turismu vydělává relativně velké peníze,“ vysvětluje Lhota. „Za návštěvu se platí 10 dolarů na osobu, a když se denně ve vesnici vystřídá třeba stovka lidí, jsou to slušné peníze. Oni za ně staví školy, zajišťují lékařskou péči a podobně, stále si ale přísně udržují svůj životní styl. V tradičním oblečení chodí pořád, nejen když přijede výprava. Pořád žijí v těch svých půlkulatých chýších (je pravda, že někteří už mají postavené domky z betonu) a muži putují se stády krav. Mají dokonce zvláštní status, aby mohli volně migrovat mezi Keňou a Tanzanií, aniž by museli mít pas. Když jim zaplatíte, zatančí vám svoje tradiční tance. Někdy se ale stane, že se pořádně rozjedou - a je najednou vidět, že už to není pro peníze, že je to začalo bavit.“

Kudy na konec světa?

Ten, kdo touží po skutečném sblížení s místními, musí zapomenout na nabitý itinerář i na pohodlí klimatizovaného autokaru. „Jednou jsme se dostali do povodí řeky Omo v Etiopii,“ vypráví Jaroslav Lhota. „Ta oblast je Mekkou všech etnografů, lidé tam opravdu ještě chodí nahatí, ženy mají jen kus nahrubo vydělané kůže kolem pasu. Zdobí se korálky a ornamenty vyřezanými do kůže. Sehnali jsme si místního kluka, který uměl anglicky a znal i místní jazyky, a ten nás vzal do vesnice.

Se starou ženou, která vesnici šéfovala, jsme se domluvili, že tam můžeme přespat, něco jsme jim zaplatili a rozdali drobné dárky. Postavili jsme stany, udělali oheň, seděli a povídali - a vesničané nás najednou vzali mezi sebe. Ukázali nám, jak bydlí, mohli jsme se podívat všude a fotit, co jsme chtěli. Dva místní kluci nás celou noc ve spánku hlídali.

Kdybychom tam přijeli v džípu, vystrčili foťáky z okna a udělali cvak-cvak-cvak, tak budou nanejvýš naštvaní. A není divu, já bych byl také, kdyby za mnou na chalupu přijel autobus s Japonci, ti by si mě vyfotili, jak se ryju v kompostu, a zase odjeli.“

Do takových míst je pochopitelně obtížné se dostat. Do povodí řeky Omo se jede čtyři dny, velmi neschůdným terénem. Pokud zaprší, prostě je potřeba počkat, až voda v řece opadne - nejbližší most může být stovky kilometrů daleko. Další „dálnicí dobrodruhů“ je řeka sama; vzhledem k tomu, že se leckdy může jednat o prvosjezd, ani to není řešení pro každého. O to cennější je odměna: autentický zážitek.

Ještě by se naučili nosit džíny!

Jaroslav Lhota je cestovatel celým srdcem. „Já beru cestování jako vzdělávání. Každá cesta je obrovskou inspirací, umožňuje mi chápat spoustu věcí a velmi mne obohatí. Rozhodně to nedělám proto, abych pak mohl před někým machrovat, že jsem se dostal tam, kde nikdo jiný nebyl.“ Současně je ale úspěšným podnikatelem v cestovním ruchu.

Není to v rozporu? Jak se zdá, nemusí být. Oba světy si mohou být užitečné vzájemně, nemusí být pravidlem, že je jeden z nich zneužíván.

Lhota věří, že budoucnost patří ekoturistice. „Vždycky v téhle souvislosti říkám, že když Afričan zjistí, že je pro něj výhodnější slona tisíckrát ukázat turistům, než jednou zabít a sníst, je to účinnější než všechny zákazy.“

Jedno z důležitých pravidel trvale udržitelné, „měkké“ turistiky například velí využívat místních zdrojů. Je lepší ubytovat klienty v penzionku nebo kempu, který provozuje místní rodina než v zařízení nadnárodního řetězce. Peníze tak zůstanou na místě, nespadnou do bezedných kapes prostředníků či úředníků.

„Ptáte se, jestli je to dobře nebo špatně, že se postaví silnice do masajské vesnice? To nevím, Masajové z toho ale mají radost,“ uzavírá Lhota. „Jen si zkuste představit, že bychom před čtyřiceti lety vzkázali do moravské vesnice, která pořádá vinobraní a jízdu králů: kdepak, my vám tu silnici nepostavíme, aby vám sem nejezdili turisté a neovlivňovali vás! Ještě by vás naučili chodit v džínách, a vy přitom máte takové pěkné kroje…“

Hledání ztraceného ráje

Michal Josephy je vzděláním antropolog, duší cestovatel. O motivaci turistů, pronikajících stále hlouběji do pralesa, džungle, pouště či hor říká: „Touha objevit "ušlechtilého divocha" žijícího v panensky čistém lůně přírody je romantická a času odolávající představa nás, těch "civilizací zkažených" Je to jakési hledání ztraceného ráje, který se nám však kvůli postupující globalizaci a kulturní difuzi neustále vzdaluje. Tuhle poptávku "domorodci" už dávno objevili, a stávají se tak často předvaděči "lidové kultury". Vědí, že se líbí divoké barvy, nespoutané tance - tak to ukazují a vydělávají na tom, jako každý úspěšnější a zavedený herec. Jako bychom stáli čím dál blíže sebe a na jednom jevišti. Tradiční kulisy, oděvy a způsoby jednání jsou promíchané s nám dobře známou komodifikovanou (pro směnu určenou, pozn. red.) kulturou, spotřebními vzorci, symboly a jazyky, kterým rozumíme - sice si stále nepřipadáme jako doma, ale zase ne zcela ztraceni.“

Během našich exotických dovolených je mnohdy cílem prožít netradiční, někdy i mezní zkušenosti přesahující horizonty všedních dnů. Takové zážitky nejdou často druhému uspokojivě sdělit ani je vizuálně zaznamenat. „Setkal se s tím pravděpodobně každý turista, když si po návratu zkusil napsat cestopis či si prohlédl nasnímané fotografie. Často se mu to zpětně zdá jakési prázdné a sterilní - asi tak, jako kdyby cestoval prostřednictvím špatně udělané učebnice zeměpisu pro ZŠ. Zároveň jsou však pohyb a cesta pro člověka v podstatě archetypální.

Nemusí to být jen cesta zasvěcení, cesta poutní, cesta k sobě samým, ale i "modus operandi" moderního života, jak naznačuje sociolog Zygmund Bauman, který vnímá moderní život jako pouť a v jednotlivých typech osobnosti moderního člověka rozeznává Zevlouna, Tuláka, Turistu a Hráče. Stejně tak obohacující však může být i to, když "sejdete z cesty", tzn. bloudění, hledání, migrace, nomádství - jak to ve své sociologii dobrodružství vidí kupříkladu Michel Maffesoli,“ doplňuje Josephy.

Barbarské rituály

Při cestách do „divokých“, kulturně odlišných končin se odborníci, ale i cestovatelé a turisté setkávají i s obyčeji, které jsou podle našeho civilizovaného názoru drastické, nebezpečné, zdravotně riskantní atd. Máme je mlčky zhlédnout a nechat společenství žít po svém? Nebo proti nim (zpravidla až po příjezdu do civilizace) začít nejrůznějšími způsoby bojovat?

„Drastické, nebezpečné či oku nelahodící - to jsou kulturně relativní měřítka. Nadto mnohdy estetického a pocitového charakteru, na něco prostě "nemáme žaludek",“ říká antropolog Michal Josephy. „V rámci semináře Antropologie módy na Fakultě humanitních studií UK jsem měl nedávno jako hosta Lenku Klicperovou, šéfredaktorku Lidé a Země, která vyprávěla kupříkladu o ženském ideálu krásy u Surmů. Je jím často velmi rozměrný hliněný či dřevěný talířek vetknutý do nařízlého spodního rtu.

Když jsem o tom poté psal článek a zavěsil jsem ho na internet, objevily se reakce typu: Ty misky ve spodním rtu, to je zrůdnost a zrůdnost nebudu nikdy respektovat… nebo Kultura, která lidi mrzačí, není kulturou! A je to jedno, jestli to je mrzačení tělesné nebo psychické… Jenže v kultuře Surmů to platí za ideál krásy, velikost talířku zvyšuje cenu nevěsty na sňatkovém trhu a také ostatní - pro nás drastické a krvavé rituály - častokrát ve výsledku posilují psychickou a fyzickou odolnost a zvyšují společenský statut,“ upozorňuje antropolog.

Otázka je, kde je ta správná hranice mezi tolerancí a potřebou „zásahu civilizace“ - je za ní například rituál ženské obřízky? Patrně ano, ovšem zásahy od stolu bez podrobných odborných znalostí prostředí zřejmě nebudou mít úspěch, soudí Josephy.

Literatura: Bauman, Z. (1995). Úvahy o postmoderní době. Praha: Slon. Maffesoli, M. (2002). O nomádství.