Kvarta: čas na změnu

Co může přimět člověka (tedy studenta) opustit základní školu a zkusit víceletý gympl? Když jsem odcházela ze základky, vybrala jsem si gymnázium hlavně proto, že se nebudu muset tak brzo rozhodovat, kam dál. Už na základce jsem dělala sciotesty, což mě zbavilo přijímaček a přestup byl celkem rychlý. Jenže ty tři roky a pár měsíců k tomu byly poměrně „krátké“ a jednotvárné.

Vybavit si tři roky školní docházky by nemělo být lehké, ale pro mě je to jednoduché až příliš. Vzpomenu si totiž na dvě věci, dva protiklady: lavice, kde trávím šest až sedm (občas osm) hodin denně, nepohodlná věc plnící roli úložného prostoru na žáky, věc na způsob klece, na kterou každou hodinu přilepí žvýkačku jiný člověk. A skříňka, úložiště, které absolutně vylučuje jakýkoliv osobní prostor jejího uživatele (pokud tedy nemá člověk šířku formátu A4). Zvláštní je, že skříňku mám ráda, neboť představuje něco, čemu ve škole můžeme dát dočasně vlastní řád. U skříňky začíná i končí každá část všedního dne. Vím, že pokud celý tříletý dojem tvoří skříňka, je to politováníhodné, ale svým způsobem to vysvětluje mnohé, co bych ještě chtěla říct.

Když chci kritizovat, měla bych vědět, co chci vlastně změnit, ale když se zamyslím a uvážím postoje lidí, kteří v mé škole jsou, ti asi nic měnit nechtějí. Co taky změnit na škole, která je hrdá na to, že je stejná už pětašedesát let? Co změnit na škole, kde učí lidé, kteří učili mou matku a jsou pyšní na své místo, na to, že učí pořád stejně? Co změnit na škole, která je se sebou spokojená už více než půl století? A žáci jsou nejspíš také spokojení s tím, kde jsou, a když ne, tak jdou jinam.

Ale přece jen bych změnila alespoň jednu věc – pro mě tu nejpodstatnější. Co kdyby učitelé jednali s každým z nás trochu osobněji? Ne, nejspíš to není možné, protože nás učí tolik. Když se mi to nelíbí, mám dvě možnosti: přizpůsobit se, nebo odejít. Ale co když mě nikam nevezmou a já se nepřizpůsobím?

Mám pocit, že tahle škola už mi dala všechno, co mi dát mohla. A teď, v kvartě, bych brala další změnu. Pravděpodobně další gymnázium, protože mi přijde absurdní rozhodovat o celém budoucím životě ve čtrnácti. Tentokrát ale s užším zaměřením na humanitní předměty, protože netuším, čím chci být, ale mám poměrně jasno v tom, čím být nechci. Doufám také, že škola, kterou si vyberu, nebude jen variací školy současné, ale bude skutečně změnou. Taky si ale uvědomuji, že vzdělání nezáleží jen na škole, ale i na člověku samém: jaký je a čeho chce dosáhnout.

Autorka je studentkou 4. ročníku osmiletého gymnázia, 14 let.