Dítě na "učňáku"? No fuj!

Patrně moc nepřekvapím, když řeknu, že jedním z nejčastějších okruhů témat mých diskusí s lidmi (různého vzdělání, věku, profesí či sociálních vrstev) jsou otázky týkající se škol a obecně vzdělávání. Je pro mě velmi obohacující a poučné dozvídat se názory například těch, kteří vystudovali v době, kdy já jsem teprve takříkajíc ´za sebou tahal kačera´, anebo vůbec ještě nebyl na světě. Hodně mě také třeba zajímá, co si myslí o vysokoškolácích ti, co se již od svých osmnácti let nebo dokonce i dříve plně zapojili do pracovního procesu. Na druhou stranu se tak poměrně často setkávám s různými klišé. S většinou z nich (příkladem uveďme: "dneska studuje každý", "soukromá škola rovná se koupený diplom", atp.) se až tak úplně neztotožňuji. Pak je zde ale jeden postřeh, který jsem slyšel taktéž mnohokrát a jenž patří do úzké skupiny těch, pod které bych možná i připojil svůj symbolický podpis:

"České školství je víceméně jen odrazem české společnosti, která jde ´ode zdi ke zdi´", praví mnozí. Myslím, že je to poměrně výstižné a v našem vzdělávacím systému lze nalézt řadu příkladů dokládající toto logicky znějící tvrzení. Možná nejtypičtějším z nich je z mého pohledu učňovské školství - před několika desetiletími segment našeho vzdělávacího systému až přehnaně adorovaný a preferovaný, dnes zcela podvyživený potýkající se s výrazným nezájmem a takřka všudypřítomným despektem. Onen despekt a podceňování se netýká nejen učilišť jako institucí, ale vychází zejména z aktuálního společenského pohrdání manuální prací.

Učební obory - dříve výkladní skříň, dnes popelka

Nebylo by zcela objektivní tvrdit, že se učňovské školství v ČR dostalo až na pokraj samého zhroucení, anebo že je v naší zemi v současné době extrémně nízký počet učňů. Realita zatím taková není. V porovnání se západoevropskými státy stále u nás odchází na učiliště vyšší podíl žáků z daných populačních ročníků než je tomu ve většině zemí západní Evropy. K tomu je ale třeba dodat, že jistou roli v tom hraje určitá setrvačnost a že situace mnohých západoevropských států, jež jsou nuceny téměř až zoufalý nedostatek řemeslných a manuálně pracujících osob řešit pouze za cenu masivního přistěhovalectví, není zrovna následováníhodná.

Také se nedá říci, že by problematika učňovského školství stála zcela stranou zájmu politiků či podnikatelských subjektů. Bohužel se mě často v této souvislosti zmocňuje neodbytný dojem, že převažuje snaha vydat se z oné křižovatky cestou, která jen těžko povede ke kýženému cíli - tedy k zatraktivnění učebních oborů a ke zvýšení zájmu o ně. Násilná cesta typu "zpřísníme přijímací zkoušky na střední školy, tím pádem bude více žáků, kterým nezbyde nic jiného než vzít zavděk některým z učebních oborů" asi nebude to pravé. Primárním cílem vzdělávacího systému by navíc nemělo být servírovat pracovní sílu dle požadavků zaměstnavatelských svazů či jakýchkoliv jiných zájmových skupin. Stejně tak bych se docela děsil sociálně-inženýrských snah a dlouhodobých prognóz, které více než cokoliv jiného připomínají věštění z křišťálové koule.

Přestože mezi příslušníky starších generací nalezneme řadu těch, jež o dnešních mladých s oblibou prohlašují, že "jsou ´leví´ a často ani neumí zatlouci hřebík", nějak se mi nechce věřit tomu, že by odkaz pověstných ´zlatých českých ručiček´ nemohl žít dál. Že by se najednou skoro žádný z kluků nechtěl stát kuchařem, automechanikem, leteckým mechanikem? Že by už opravdu malé kluky, zvláště na vesnici, nebavilo pomáhat tátovi třeba při práci se dřevem? Opravdu je vliv počítačů tak pohlcující? Že by již dívky netoužily po tom otevřít si někdy v budoucnu svůj vlastní kosmetický nebo kadeřnický salon?

"Na ´učňák´ přece chodí jenom úplní loseři"

Skutečnost, že na učilištích dnes často namísto těch, pro které by mohlo mít některé z celé řady tradičních řemesel své kouzlo a prostřednictvím něhož by se mohli i seberealizovat, nalezneme děti demotivované a ´deklasované´, je z velké části zapříčiněná tím, jak se obecně v posledním čtvrtstoletí začalo na manuální práci pohlížet - jako na něco podřadného, špatného, nepatřičného… Když bychom se zeptali teenagerů, co si myslí o spolužácích, kteří míří na některé z učilišť, jistě by mezi jinými nepřekvapily odpovědi typu "loseři", "odpad", "póvl", "neschopní" a podobně. Vnímání učilišť jako plnohodnotné a potřebné linie sekundárního stupně naší vzdělávací soustavy také jen těžko pomohou články některých expertů na školství, z nichž je cítit značný despekt a přehlíživost směrem k lidem, kteří se chtějí živit či živí tzv. "rukama".

Osobně jsem přesvědčený o tom, že žádoucímu restartu učňovského školství by více než jakékoliv nápady s visačkou "made in MŠMT" napomohlo právě zdravější vnímání učilišť a vůbec manuální práce ze strany celé naší společnosti. Aby nedošlo k nedorozumění, určitě tím nemám na mysli návrat do doby minulé ve smyslu hesla: "já jsem dělník (horník), kdo je víc?". Jde o to, aby například manuálně šikovné dítě, které nemá výraznější studijní předpoklady, nezavrhovalo možnost vyučení se už jen kvůli případnému posměchu okolí a zbytečně se pak třeba netrápilo při studiu oboru, který si nevybralo a který mu nic neříká. Aby rodiče nebrali jako potenciální ostudu, když by jejich dítě nechtělo jít na střední školu s maturitou, ale vyučit se nějakému oboru. Poctivě se vyučit některému z řemesel totiž rozhodně žádnou ostudou není!