Konto Bariéry pomáhá i pěstounským rodinám

Pamatujete se ještě na celonárodní sbírku před osmi lety, jejímž cílem bylo shromáždit finanční prostředky na zakoupení Leksellova gama nože? Během čtrnácti měsíců se tehdy na Konto Míša podařilo získat sto miliónů korun. Božena Jirků má dosud uschovány složenky, jimiž lidé posílali peníze na konto, dokládající i takové případy, jako když si dárce odepřel zimní kabát a dlouho spořenou částku raději odeslal na Konto Míša.

Když sbírka už pomalu končila, přišel do Nadace Charty 77, která ji organizovala, pracovník jedné reklamní agentury s nápadem vyzvat občany, aby si ve prospěch konta nechávali strhávat ze svého výdělku po dvacetikoruně měsíčně. „Nápad se mně moc zalíbil,“ vzpomíná Božena Jirků, „jen to chtělo dát mu nějakou pěknou myšlenku. Sto miliónů korun na gama nůž už bylo prakticky pohromadě a zdálo se mi, že by byla škoda tu ohromnou spontánnost, kterou Konto Míša mezi lidmi uvolnilo, nevyužít dál ve prospěch dalších potřebných lidí.“

Krátce poté se sešla skupina takových osobností, jako jsou dr. Jiřina Šiklová, prof. Zdeněk Matějček, doc. Martin Bojar či PhDr. Jaroslav Šturma, aby dala dohromady projekt, který by oslovil veřejnost a stavěl na oné dvacetikoruně pravidelně strhávané z platu. Tak v roce 1993 vzniklo Konto Bariéry, jehož název vymyslela dr. Jiřina Šiklová. Původně jím měla na mysli pomoc lidem s fyzickým nebo mentálním postižením. Postupně se pomoc Konta Bariéry rozšířila i na odstraňování dalších bariér – například na bariéry sociální či národnostní. Avšak těžiště pomoci zůstává nadále, jak poznamenává Božena Jirků, směrováno k lidem se zdravotním postižením.

Jací lidé jsou v současné době v České republice nejvíce „za bariéremi“?

Vždycky je to případ od případu. Představte si, že žijete šťastným, spokojeným životem v pohodové rodině, máte zdravé děti, jimž plánujete krásnou budoucnost. Najednou však zčistajasna přijde ze školy zpráva, že se tam kluci pošťuchovali a vaše dítě při tom strkání spadlo ze schodů a muselo být odvezeno do nemocnice. A tam se dozvíte, že se váš dosud zdravý syn už nikdy nepostaví na nohy a že z něho bude vozíčkář. Těžko říci, co je větší tragédií: Zda tento případ, který se opravdu stal, nebo jiný – také z reálného života, kdy stará osamocená vdova pečuje na kraji svých sil o dospělého syna, který je kompletním pentaplegikem. Což znamená, že se nejen nemůže sám pohybovat, ale ještě musí být na dýchacím přístroji. Dokud to člověk sám nepozná, asi těžko bude odhadovat, co je „těžší“. Jestli nemít zrak, sluch, být natrvalo připoután na invalidní vozík…Ale z našeho pohledu přece jen lze zobecnit jeden fakt. Totiž že naprostou většinu všech těchto a mnoho dalších postižení provází ekonomická nedostatečnost. Rodiny, které se starají o své postižené členy, prostě obvykle penězi příliš neoplývají. Navíc často tyto rodiny bývají neúplné: Leckdy zejména otec tíhu neunese a od rodiny odejde. Nebo živitel rodiny je pouze jeden, druhý z dvojice rodičů opustí zaměstnání a zůstane doma, aby se staral o dítě s postižením. Pravda, rodina dostává od státu příslušné sociální dávky, avšak její výdaje bývají vysoké a na vše, co by jí život mohlo snad alespoň trochu zlepšit, prostě nemá.

Domníváte se tedy, že stát by měl v těchto případech pomáhat více?

Nemyslím si, že stát v globálu pomáhá málo. Jenže má na všechno své škatulky, dané zákony a vyhláškami, a nemůže vidět – a ani ošetřit – každou odlišnost, která se mu do škatulek nevejde. A v tom je úkol nadací: Aby pomáhaly tam, kde pomoc státu končí. Nadace jsou tu od toho, aby viděly nejen ony odlišnosti, ale aby dokázaly právě v nich účinně a rychle pomoci.

Kolik žádostí o pomoc Konto Bariéry vyřizuje a jaký při tom dodržuje postup?

Začínali jsme možná ani ne s dvaceti žádostmi o pomoc měsíčně. Nyní jich k nám na stůl měsíc co měsíc přichází kolem sto padesáti. Samozřejmě musíme každou žádost nejprve prověřit. To se obvykle děje za pomoci příslušného okresního úřadu. Například udržujeme fantastickou spolupráci s Okresním úřadem v Liberci, odkud ke každé žádosti dostáváme málem komplexní sociální šetření příslušné rodiny. Podobně velmi dobré zkušenosti máme například s Okresním úřadem Zlín, stejně jako se sociálními pracovnicemi v Roudnici nad Labem. Musím říci, že jsem se na žádném okresním úřadě zatím nesetkala s pracovníky, kteří by problémy zdravotně postižených neznali. Naopak vždycky těmto lidem pomáhají, jak nejlépe dovedou.

Setkáváme se ovšem také s tím, že lidé často ani nevědí, na co vše mají ze zákona nárok. Jinými slovy, žádají o pomoc nás, ačkoliv v daném konkrétním případě by jim pomohl stát. Nám pak nezbývá než žadatele přesměrovat třeba právě na okresní úřad.

Liší se nějak žádosti, které jste dostávali před šesti, sedmi lety od těch, které vám chodí nyní?

A víte, že se opravdu poněkud liší? Když to zjednoduším, dříve šlo často např. o žádosti o příspěvek na invalidní vozík. Dnes se lidé stále více dožadují pomoci, aby se sami mohli aktivizovat. Čili chtějí chodit do zaměstnání, dítě chce být ve škole mezi zdravými spolužáky apod. A to přináší nároky na asistenční službu, která u nás ovšem dosud není nároková, a stát ji tedy nehradí. Takže ji financují neziskové organizace a nadace.

S nástupem počítačů se zlepšily možnosti pracovního uplatnění pro lidi s tělesným postižením. Už nemusejí vykonávat práci pouze někde v recepci nebo v telefonních ústřednách, které mimochodem s jejich digitalizací už stejně lidskou obsluhu přestávají potřebovat. Ale zaměstnanec, byť i na invalidním vozíku, může s počítačem pracovat doma, a se svým zaměstnavatelem být spojen modemem. Proto se množí požadavky na školení lidí s tělesným postižením pro práci s počítači – a také se zvyšují nároky na finanční pomoc v tom smyslu, aby jim byl zakoupen počítač, na který sami obvykle nemají vlastní prostředky. My už pro to máme v rámci Konta Bariéry speciální program Počítače proti bariérám, který nám financuje Microsoft. V rámci tohoto projektu nejen školíme lidi k obsluze počítačů, ale také jim pomáháme shánět potom příslušné zaměstnání. Zároveň jim pomáháme jednat s úřady práce, protože většina z těchto lidí by měla mít nárok na vybavení chráněného pracoviště počítačem.

Je-li už řeč o jednotlivých projektech v rámci Konta Bariéry, zastavme se u dalšího zajímavého projektu – Pěstounské rodiny.

To je projekt, jímž Konto Bariéry podporuje rodiny, které se starají o děti se zdravotním postižením a vytvořily nový domov dětem z ústavů, dětských domovů, dětem opuštěným a týraným. Tyto rodiny velmi často patří k těm, o nichž jsem už mluvila. Tedy k rodinám, kde jeden z rodičů se vzdal zaměstnání a zůstal doma výlučně se starat o děti. Fond na pomoc těmto rodinám jsme založili z prostředků a.s. Jemča Jemnice a samozřejmě hledáme i další sponzory. Předloni jsme od Škody Auto, a.s., získali darem milióntý vyrobený vůz Škoda Felicia a ten jsme předali pěstounské rodině v Jablonci nad Nisou.

Například jsme však také dvěma pěstounským rodinám poskytli finanční pomoc na přestavbu jejich domků, a šlo přitom o částky padesát tisíc a sedmdesát tisíc korun.

Chtěla bych však v té souvislosti připomenout také náš projekt na podporu vzdělání sociálně slabých rodin, přičemž přednost mají děti se zdravotním postižením. Myslím, že tento projekt by mohly využít i mnohé pěstounské rodiny. Jde o podporu dětí jak při středoškolském, tak vysokoškolském studiu. Dokonce lze pomoci i během docházky na základní, avšak soukromou školu, kde je stanoven finanční poplatek. My platíme náklady na školné, můžeme přispět na cestovné do školy, na pomůcky stejně jako ubytování. Zatím však neposkytujeme stipendia. I když…Nechci to zakřiknout, ale možná se na stipendia nakonec ještě také dostane. Podmínkou naší pomoci dítěti ovšem jsou jeho dosavadní slušné studijní výsledky, doporučení školy a některé neziskové organizace, například Střediska náhradní rodinné péče. Žádosti o pomoc při vzdělávání dětí přijímáme vždy k 30. dubnu a k 30. listopadu.

Spoléháte více na drobné dárce, kteří přispívají zmíněnou dvacetikorunou, nebo na velké sponzory?

Spoléháme na každého, kdo nám chce pomoci. Ono se například řekne, že dvacetikorunový dárce nás nijak nemůže, jak se říká, vytrhnout. Jenže my těchto dárců evidujeme na padesát tisíc – měsíčně nám celkem přispějí miliónem korun! Tím více nás mrzí, že těmto dárcům nemůžeme ani pořádně poděkovat. Výpis z banky je vcelku anonymní a udává pouze jméno dárce a místo, odkud je částka poukazována, nikoliv však kompletní dárcovu adresu. Nelze ani dostatečně poděkovat také všem pracovníkům, možná však spíše pracovnicím mzdových účtáren, kterým jsme přidělali práci navíc. Zajímavé je, že počet padesáti tisíc dárců se v podstatě po léta trvale udržuje. Někteří změnili zaměstnání a na novém pracovišti už třeba posílání dvacetikoruny na naše konto neobnovili. Jiní zase odešli do důchodu. Hlásí se však naštěstí mnozí další dárci, ale ona celonárodní vlna spontánní dobročinnosti, jak ji pamatujeme z let 1992 a 1993, se už asi dlouho nezopakuje. Velké sponzory samozřejmě vítáme také.

A uvědomujeme si, že v době, kdy se ekonomika jen velice těžce propracovává vzhůru, nemluvě o jejích ještě nedávných celkových propadech, je každá tisícikoruna od firem dvojnásob cenná.

Chtěla bych se však zmínit o celkem čerstvých poznatcích o naší akci Ostrovy života. U jejího zrodu stály velké firmy s účastí zahraničního kapitálu, jejichž management má už ze svých mateřských zemí zkušenosti s dobročinnými akcemi tohoto druhu. Proto mě velmi příjemně překvapilo, když se vzápětí poté, co Ostrovy života oslovily veřejnost, začaly ozývat i menší české firmy, že by se do nich chtěly také zapojit. Pro Ostrovy života ovšem platí poměrně přísná pravidla. Například počáteční vklad ve výši miliónu korun a podmínka, že výrobek je distribuován v celostátní síti. To pro většinu tuzemských menších a středních firem zatím představuje nepřekonatelnou překážku. Ale jejich zájem nehodláme pominout, takže už teď chystáme další projekty šité na míru právě jim. Mimochodem, jedna z těchto českých firem chtěla už v závěru loňského roku alespoň nějak konkrétně pomoci. Tak nakonec naším prostřednictvím věnovala jedné z pěstounských rodin k Vánocům patnáct tisíc korun.