Slabikáře stále plné mletého masa

Původ můžeme hledat už na prvních stránkách některých slabikářů, které hýbou světem našich dětí, budoucích lékařů, diplomatů, architektů, učitelů… Jaké téma by vlastně měl slabikář otevírat? Má to být téma školy? Rodiny? Kamarádství? Je důležitý příběh? Nebo je to jedno?

Úvod do čtenářství je nesmírně důležitý – máme v něm zaujmout pozornost natolik, aby byly děti dychtivé po dalších informacích a nových stránkách.

Když začneme číst nějakou knížku, kolik stran jí dáváme šanci, aby nás nás zaujala? Dětská tolerance jistě není tak velkorysá jako naše, ovšem na to se málokdo ptá. Je to zkrátka slabikář, a tak se z něj má slabikovat, a ne v něm za slovy hledat nějaký smysl. Má být klíčovým snad sdělením pro šestileté děti snad mísa slaného mletého masa? Myšlenka textů nepatří mezi sledovaná kritéria pro udělení doložky MŠMT, a proto je mnohým autorům slabikářů lhostejná.

Máma mele maso

Slabikář nakladatelství Alter začíná rodinou – mámou a tátou. Autor si samozřejmě moc vybírat nemůže, na začátku má jen samohlásky a dvě souhlásky. Umění je vybrat spíše ty správné. Existuje rutinní postup v předkládání pořadí písmen, ale ve skutečnosti jej nikdo nediktuje. Problém je spíše v tom, že všichni jsou roky zvyklí na určité neměnné pořadí, a když bude jiné, naruší to systém výuky, objeví se problémy se suplováním a nakupováním těch učebnic, které ze stereotypu vybočují. Začít slovy MÁMA a TÁTA (tedy souhláskami M a T) je úplně v pořádku. Tradiční genderové rozdělení rolí ovšem dnešní společnost neuspokojí. Táta má lopatu nebo pramici, kdežto máma ustavičně mele maso. Říkáte si, proč téma mletého masa zabírá v tomto článku tolik místa? Zabývá se jím totiž na prvních stranách hned několik současných slabikářů.

Některé slabikáře tento problém vyřešily mírnou změnou v pořadí písmen, takže například nakladatelství Fraus začíná tím, že Míla má lupu – to už je změna. I když na téže stránce stejně dojde i na maso a sůl. „Máma, solí, pase, maso, pila, sama.“ Neumíme si slabikář bez této nerozlučné dvojice vůbec představit. Slabikář nakladatelství Prodos zahajuje informací, že: „Táta má mámu. Má i Toma a Mata.“ Prostě se mají a hned je dobře.

Alespoň pro ty, kteří ještě v první třídě mají oba rodiče. Máma umí jezdit na koloběžce a taky maluje. Ale to už jsou k dispozici i další souhlásky.

Živá abeceda Nové školy Brno se pro jistotu drží pouze mechanického procvičování čtení slabik. Přílišný důraz na techniku ovšem většinu dětí odrazuje, protože se z celé Živé abecedy nedozvědí jedinou informaci. Čtou na každé stránce samoúčelné Pé, Pe, Pi, Pů, Pá, Sa, Se, Si, Sů, Sá a další snadno vytvoříte sami. Ty šikovnější děti mohou taky.

Odpovědělo si nakladatelství, od kdy je vhodné dětem předkládat text, který je nositelem smyslu? Když to nemá být první čtvrtletí školní docházky, tak které? Druhé, nebo třetí? Nemyslím si, že je ve čtenářství nějaké období, kdy se mají číst nesmysly nebo kdy dětem máme říkat, že musejí číst slova, která nedávají smysl, a až se to naučí číst plynule, předložíme jim konečně něco smysluplného. Řeší autoři fakt, že řada dětí už dnes přichází do školy vybavena částečnou dovedností číst?

Od kdy je přemýšlení dovoleno?

Jaké texty by tedy měl slabikář dětem předkládat? Je jeho smyslem naučit žáčky pouze plynulému čtení, nebo už má rozvíjet i nějaké čtenářské dovednosti a klíčové kompetence? Pokud ano, tak od kdy? Slabikář je často první kniha, kterou dítě den co den drží v ruce a používá ji. Jak si přejeme, aby ji uchopilo? Jak má vnímat předkládaný text? Má ho jen přeslabikovat, nebo se nad ním může i zamyslet? Předkládají alespoň některé slabikáře texty, nad kterými stojí za to přemýšlet?

Autorka je učitelkou prvního stupně soukromé základní školy Duhovka.

Další informace naleznete v časopisu Rodina a škola.