Spolu kolem stolu

Malí jídlo patlají a prskají, sápou se nám na klín nebo po noži, poskakují a vykřikují. Puberťáci se tváří zpruzeně, zarytě mlčí, jídlo do sebe naházejí a prchají k počítači.

A to můžeme být rádi, když si po dvou hodinách u plotny nevyslechneme cosi velmi nelichotivého. Nerozpustíme to radši? Nebude lepší, když se puberťák nacpe třeba před počítačem, batole u televize, a my si v klidu sedneme s novinami? Vždyť i toho muže, abychom honily ke stolu třikrát...

S dětmi u stolu? Ani náhodou!

Zvláštní způsob jídla vynalezli rodiče čtyřletého Matyáše a o rok mladšího Tadeáše. Najedí se spolu sami, zatímco kluci koukají na pohádku.

Potom si každý sedne s jedním z nich, a toho nakrmí. „Kluci byli při společném jídle šílení: samý jekot, křik a pláč. Kdybychom je nedrželi, vjeli by si do vlasů. Jeden křičel, že ten druhý má větší maso, ten zase vřeštěl, že to není pravda... házeli po sobě knedlíkama, kopali se pod stolem, prostě děs běs, nenajedli jsme se pořádně nikdo.“ Udržet dvouletého Maxima u stolu je prakticky nemožné. Skáče střemhlav ze židličky, zvrhává věci na stole. Cokoli je zajímavějšího než obsah talíře. Rodiče nakonec rezignují a běhají za ním se lžičkou.

S rodiči u stolu? Ztráta času...

Je sedm hodin večer a celá rodina sedí u stolu.

Tedy kromě patnáctileté Moniky. Ta totiž telefonuje s kamarádkou. Kamarádka brečí, rozešla se se svým klukem. Rodiče mají pochopení a na dceru netlačí. Projednou se přece nic nestane, když nebudou jíst spolu. Nazítří je to Patrik, Moničin dvanáctiletý bratr, kdo chybí. Nemá hlad a navíc se zrovna rozkoukal na film, co mu půjčil kamarád, zítra ho musí vrátit. Rodinné večeře se pomalu rozpadají.

Rodičům Matyáše a Tadeáše, Maxima i Moniky a Patrika přitom na společném jídle záleželo. V konfrontaci s potomky jim však došly síly.

Dětská konzumní kultura

Děti dnes často nemají na společné vysedávání s rodiči čas ani chuť. Ti malí si chtějí hrát, poznávat, bavit se, skákat... Něco tak banálního jako jídlo je prostě nezajímá. Obzvlášť, když nemají dovoleno s obsahem talíře volně manipulovat.

Starší pak mají školní povinnosti, kroužky a tréninky, kamarády, počítač... Rodiče by zpravidla společně stolovali rádi, ale je to pro ně buď příliš vyčerpávající, nebo nemají dost sebevědomí, aby od dětí účast (o pomoci nemluvě) vyžadovali. Následně trpí rodinná komunikace i sounáležitost a upadá i rodina v žebříčku hodnot: Jakou hodnotu má něco, co nestojí za to chránit?

William J. Doherty, profesor sociálních věd na Minnesotské univerzitě, hovoří o dětské konzumní kultuře, která nahlodává setkání u rodinného stolu. Ve výše uvedených příkladech jde zejména o rodinu Moniky a Patrika: rodiče neudrží u stolu děti, jejichž osobní zájmy jsou jiné. Časté jsou též případy, kdy rodinná večeře koliduje například se sportovním tréninkem dítěte. Společné jídlo se posouvá, případně rozloží. Naopak přestup dítěte do jiného oddílu, případně změna sportu se nekoná. Nikoho často ani nenapadne, že by to mohlo být dítě, kdo se přizpůsobí či ustoupí.

Je samozřejmě vhodné, aby si náš potomek hrál, aby se věnoval svému vzdělání, kamarádům a koníčkům, aby pobýval mimo rodinu.

Zároveň ale musíme dbát i o to, aby pro to vše rodinu nezačal zanedbávat. Hodnot je v životě více a celkově není dobré jednu soustavně zanedbávat kvůli jiné.

Proč to všechno?

„Přiznávám, že za zrušení rodinných večeří můžu já,“ shrnul mi vloni svou zkušenost otec dvou školaček Michal. „Neměl jsem na to nervy. Nejdřív vůbec dostat holky ke stolu. A pak to neustálé pošťuchování, dohadování, kvičení!

Navíc jedna nejí tohle, druhá tamto... Přišlo mi, že i žena je z toho vyčerpaná. Hodinu vaří, a pak tohle. Takže konec, studené večeře a samoobsluha, každý ať si vezme, co chce. Zpočátku to bylo super, myslím, že jsme si všichni oddechli. Jenže po čase mi přišlo, že jsme se začali tak nějak vzdalovat. Holky byly celý večer zalezlé ve svém pokoji, žena začala chodit dvakrát týdně na jógu, jednou posedět s kamarádkami. A já tak nějak zůstal sám. Teď se zase snažím společné večeře znovu zavést, ale nikomu se nechce...“

Podobnou zkušenost, jakou popisuje Michal, jsem slyšela už víckrát. Bezprostředně po zrušení společného jídla následuje uvolnění, v rodině zavládne větší klid. Postupem času však začíná společné setkávání chybět, vytratila se komunikace, sdílení. V ideálním případě to chybí všem, a tak je vcelku jednoduché se domluvit a společné stolování znova zaběhnout. Často však prázdnotou trpí jeden, zatímco ostatní si už ve vzniklém čase domluvili jiné aktivity a návratu ke starým pořádkům se brání.

Naštěstí ani pak ještě nemusí být vše ztraceno. Michal to dokázal: šel do sebe, přiznal si, že sám pro společné jídlo nic nedělal.

„Vlastně jsem se vůbec nesnažil. Vařila žena a já snad tu a tam umyl nádobí.

Když holky ječely, akorát jsem je okřikl.

Byl jsem tedy utahaný z práce, to je pravda, ale viděl jsem chyby jen u těch druhých.“

Nakonec v Michalově rodině dospěli k řešení přijatelnému pro všechny. Společně večeří ve středu a v pátek, to jsou všichni doma. A jeden den z toho vaří Michal. Též začali víc dbát na společné obědy o víkendu. „Častěji teď chodíme do restaurace, docela nás to baví. Už když společně vybíráme, kam vyrazit. A holky se pak nastrojej, je to legrace,“ směje se. „Většinou je přimějem i k procházce.“