Soužití s prarodiči

Ahoj,
ráda bych si postěžovala a taky třeba viděla věci z druhé strany a taky třeba přišla na to,že nejsem jediná a prostě si chci zadiskutovat Bydlíme v jednom domě s mými rodiči.Naši ještě s babičkou bylí v dolním patře a my máme samostatnou bytovou jednotku nahoře, velikou se vším všudy. Soužití je vesměs prima,ale čas od času dojde ke krizi. Můj táta je prima, nemohu si stěžovat, že by mi v dětství něco chybělo, měla jsem vše, podporu, oporu, to jo.Ale občas bylo i něco co by nemuselo ...je totiž povaha útočná,sebestředná atak nyní i když jsem už dospělá a vychovám vlastní dítě, často si připadám ,jak malé dítko.Mám pocit, že si myslí, že moje dcera je hračka, kterou on má pro zábavu a že by měla být k dispozici. Jak říct, že ji prostě bude vidět, když to určíme my a ne, když on bude mít zrovna čas ...Poslední nepříjemnost byla-přijeli jsme odněkud a malá usnula v autě a šla spící rovnou do postele.On byl naštavaný, že mu nepřišla dát dobrou noc aže si to mám lepší naplánovat a přijet včas (přijela jsem v 18,45)a vůbec,že si myslel,že mě lépe vychoval ...
Co vy na to, máte podobné zkušenosti?