Zerat, naprostý souhlas!

My jsme sice s prarodiči nebydleli, ale od dětského věku jsem si říkala, že NIKDY K RODIČŮM DO BARÁKU, ANI KDYBY MĚLI SVATOZÁŘ. Každý vztah potřebuje zdravý odstup. Uznávám, že vícegenerační soužití má i své výhody, a těm, kdo tak chtějí žít, jejich způsob života neberu. Také osobně neznám jediný případ, kdy by to fungovalo. (To ale neznamená, že takové případy neexistují.) Moje maminka i manželovi rodiče bydlí blízko, se všemi moc dobře vycházíme, ale žít bychom s nimi nechtěli, protože cítíme, že by pak vznikaly třecí plochy, které takto nemají šanci vzniknout. Ten, kdo se do rodiny přivdá nebo přižení, si tam pak pořád připadá jako přivandrovalec, a ten, u jehož rodičů se žije, je mezi dvěma mlýnskými kameny - když jsou konflikty, odnese to z obou stran, od rodičů i od partnera. Jak už jsem tu na Rodině psala x-krát, tak i když svoje děti miluju jako nikoho na světě, tak s nimi také nebudu chtít žít v jednom domě, až budou dospělí a budou mít své rodiny. Proto nikdy nebudeme pořizovat žádnou nemovitost s více bytovými jednotkami. Tím se jen zadělává na průšvihy.