U syna ve třídě je chlapec na vozíčku a holčička s ADHD, má asistentku - oba naprosto bez problémů. Zapadli, mají kamarády, vozíčkáři ostatní děti pomáhají a jsem za to velmi ráda, že s tím odmala přicházejí do styku a berou to jako součást života. Ne jako naše generace, která si doteď pořádně není jistá, zda handicapovaným nabízet pomoc či ne.
No a pak je tam jeden, ten oficiální diagnózu nemá, jeho matka předstírá, že veškeré jeho ústřely v chování jsou naprosto normální, takže myslím, že s ním ani žádného odborníka nevyhledala, a ten tedy stojí za to. Jeho chování se naprosto vymyká všem běžným normám, dětem ubližuje, učitelku nerespektuje, jsou s ním problémy ve třídě i družině a v blízké době hodláme vyvolat schůzku s jeho rodiči, učitelkou a výchovnou poradkyní, protože už nám dochází trpělivost se vší tou drobnou šikanou z jeho strany, jíž jsou děti vystaveny. Náš syn sedí nejblíž, tak je nejvíc na ráně.
Dokud nám nechodilo dítě domů zraněné, tak jsem byla všema deseti pro integraci. Nyní se často zamýšlím, proč by děti, se kterými nejsou problémy, měly na takového jednotlivce doplácet. Když už pominu možná zhoršenou kvalitu výuky, což ale jak píše vokounek děti berou jako zpestření, tak mi opravdu vadí, pokud mi dítě někdo otlouká, zlomyslně mu ničí věci a častuje ho výrazy používanými ve IV. cenové. Jeho matka veškeré stížnosti odmítá s tím, že vina je na straně ostatních dětí, protože se neumí bránit

Nejsem odborník na tuto problematiku a na diagnózy, ale v tomto případě si myslím, že by měla být diagnostikována spíš matka, protože mi přijde, že veškeré problémy v chování jejího syna vyplývají z jejího přístupu k výchově. To dítě je spíš její oběť, protože mu nedává vůbec žádné hranice.