Na začátku školního roku nastupuje mnoho dětí do nových škol a tříd. Některé poprvé, jiné už mají několik podobných zkušeností za sebou. Mnoho dětí se však bojí změny, nebo má dokonce z jakýchkoli novinek panickou hrůzu.
Naprostá většina předškolních dětí preferuje důvěrně známá prostředí i známé osoby.
V některých školách se mohou žáci setkat s tím, že děvčata mají zákaz chodit do školy v tričkách bez rukávu, v krátkých sukních nebo výrazně ozdobené, protože tím prý provokují chlapce. U obou pohlaví dráždí dospělé divoce zbarvené vlasy nebo nekonvenčně vyvedené účesy.
Mnoho rodičů i učitelů vychází ve vztahu k dětem s plnou vážností z presumpce viny.
Děti se někdy chovají a mluví způsobem, který nás dokáže pořádně naštvat. Snadno se psychologům říká „hlavně se v takových situacích nerozčilujte, nevztekejte, nejednejte zkratkovitě“. Jenže kdo má zůstat v klidu, když dítě řekne takovou drzost, když už po několikáté udělá stejnou hloupost!
„Já dočtu knížku do poloviny a přestane mě bavit. Ještě jsem nedočetla ani jednu knížku.“ Proč tomu tak je? Co je to za děti, které nezajímají příběhy? Co s tím můžeme my dospělí dělat? A máme s tím vůbec něco dělat?
S nástupem školní docházky dětem přibývají povinnosti. Někteří rodiče považují hru pro školáka za něco, co už patří minulosti. Jak je tomu doopravdy? Má nějaký význam, když si školní dítě hraje a nedělá nic „užitečného“?
Dítě s poruchou učení nemá problémy pouze v jedné nebo dvou dílčích vzdělávacích oblastech, ale i v dalších sociálních a organizačních dovednostech.
Zkuste někdy i vybočit z rodičovských a dospělých stereotypů a pomalujte kameny na zahradě, vyražte na dobrodružnou výpravu do neznáma, zkuste si připomenout přehrady z kamenů, drnů a bláta, zahrajte si společně střílečku na počítači...
Školní zátěž je mnohem menší, když dítě v každém okamžiku jasně cítí, že rodiče (i učitel) stojí za ním, že jejich láska a akceptace jsou bezpodmínečné.
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.