Jako z našeho deníčku
Milá Petro, poradit neumím, ale když jsem ten příspěvek četla, připadal mi jak vystřižený z našeho rodinného alba. U nás je to přesně totéž, zpestřeno občasnými výkřiky tatínka "Udělej s nimi něco, ať mám chvilku klid!"
Takže srdečně soucítím a statečně se probíjím dalšími dny. Zkouším všechny zaručené i nezaručené postupy a většinou končím mým hysterickým záchvatem a následnou depresí, že jsem zase jednou něco nezvládla a odnesly to děti. (Ti slaďoučcí a neviňoučcí andílci, co tak krásně spinkají ve svých postýlkách a jakmile se probudí , tak jim narostou rohy.)
Martina
Odpovědět