Vztekání

Mám děti 2 a 6 let, starší holčička byla vždy poměrně "rozumná" a hlášky typu "musím to mít", "chci a chci a chci", "když mi to nekoupíš, tak ..." docela s úspěchem ignoruji. Protože ví, že na mě ani tátu to neplatí, velice rychle přestane. Horší je to v případě nerozhodnosti (což jí skvěle funguje u babiček) ;-)
Syn je Beran, většinu času hodné zlatíčko, ale pokud už má "názor", tak si trvá na svém. Jediná šance je ho nechat vyvztekat nebo ho někam odnést. Je to někdy "o nervy", ale vydržet se vyplatí. Nedávno ale mému muži nějaká "hodná" starší dáma poradila (když se syn, tehdy osmnáctiměsíční, položil venku na zmrzlou dlažbu), že ho má "pořádně zmlátit, aby si to pamatoval". Taky názor ;-)
U dětských koutků apod. se mi nejvíce osvědčilo, děti včas a vícekrát upozornit, že budeme za chvilku odcházet a s jejich odporem počítat. Někdy mi "zbaští" nějakou průhlednou záminku typu jídlo nebo jiná zajímavost. Ale jejich nadšení nečekám, mě by se také nelíbilo, kdyby mě někdo v půlce představení vyhnal z kina. :-)
Myslím, že vztekací scény k dětství patří, psychika musí dozrát a na "obecenstvo" se nemusíme ohlížet. Jde přece o naše vlastní děti a ne o cizí lidi (kteří nakonec mají ke zralému a dospělému chování docela daleko).
P.S.: Docela odvážně navštěvuji s dětmi supermarkety a hračkářství (i před vánocemi) - myslím, že čím dřív si děti zvyknou, že nemůžou mít vše, co vidí, tím pro ně i pro rodiče lépe! :-)