Vztekání někdy i sebepoškozování

Máme doma podobné zlatíčko - je hodná, milá, velmi chytrá (i když to si asi myslí každá mamina) až... až na to, že občas přijde záchvat vzteku - něco chce, je rozmrzelá, nevyspalá, nebo prostě z mě neznámého důvodu. Bohužel i genová základna je u nás co se týče vzteku velmi silná (můj otec totální cholerik, moje sestra taky, já jsem se naštěstí spíš pomamila, ale úplný kliďas taky nejsem, manželův otec také vzor klidu v mládí nebyl).
Pokud se Lůca dostane opravdu do "rauše" nepomáhá naprosto nic a jakýkoliv pokus o cokoliv je jen přilévání oleje do ohně, zkouší bít hlavou do země (až má čelíčko modré), dřív se kousala a škrábala na obličeji a řičela "maminko já se škrábu, já se bouchám..." - přišla na to, že když jsem jí odvedla vyvztekat se do pokojíčku, tak jsem jí tam nechala klidně hodinu, dokud sama nepřišla a nezačala komunikovat. Když se ale škrábala nebo bouchala hlavou do země (než mi došlo proč to dělá), tak jsem do ložnice vletěla a snažila se jí v tom zabránit - to je přesně ta pozornost, kterou chtěla. Snažím se teď i tyhle projevy ignorovat a zdá se, že sebepoškozování lehce ustupuje. Doma se její vztek většinou dá vyřešit zavřením do ložnice a až se vyvzteká, tak naprosto v pohodě přijde, ale co venku???!!! Hysterické dítě na zemi, pak prohnuté v náručí jako luk, pěna u pusy ... no pohled pro bohy a k tomu komentáře a rady kolemjdoucích.
Je to tak, že po období klidu vždy přijde období vzteku doma i na veřejnosti.
Teď je na pořadu dne spíše občasné zasekávání - něco se má dít, někam máme jít a najednou máme doma zaseklou loutku - cokoliv se děje nebo je řečeno - je s tupým pohledem skrze mne ignorováno, nebo maximálně se zmůže na "ne" na vše co řeknu - je to vždy balancování na hraně nože, buď se nám jí podaří nějak vmanipulovat tam kam chceme, nebo to skončí záchvatem. Jakmile se ale pokusím o zásadní akci, následuje bouřlivá reakce...například před Vánocema u kamárádky. Lucinka se "sekla" při odchodu a za nic nechtěla jít a my po půlhodinovém přesvědčování jít opravdu musely. Ztropila takový virvál na celý dům, že než jsem jí stačila i s golfáčem dorvat do přízemí, byli tam 3 policisté (někdo z domu upozornil na případné týrání dítěte - nedivím se, dokáže ječet tak, jako bych jí minimálně svlíkala z kůže za živa). V první chvíli jsem se už viděla na sociálce, kde budu vysvětlovat, že dítě netýrám, že jsem v podstatě celkem normální máma, která má dítě ráda,že se malá jen tak občas vzteká, že se s tím snažíme něco dělat, že chodíme k psycholožce,... Naštěstí páni policisté když mě viděli, vyptali se co a jak a Lucka jim předvedla zakončení řevu, tak nejenže mě neodveleli na sociálku, ale naopak spustili bububu na Lucinku, že pokud bude maminku zlobit, tak si jí odvedou. Lucka byla najednou zkrotlá jako beránek a od té doby má obrovský respekt na ulici z policistů - škoda, že na vyhrožování doma to nefunguje.
Nicméně chodíme si občas popovídat k paní psycholožce - tam se většinou dozvím, že jsme s manželem normální, dítě taky akorát trochu živější, že se chováme s manželem vůči Lucce dobře, že se snažíme její vzteky řešit v mezích normy, že se máme snažit pokud je to aspoň trochu možno vztekání ve zdraví a s klidem zvládnout (někdy to ale opravdu nejde, nervy máme jen jedny) a jdeme uklidněni a spokojeni domů než nastane další záchvat.
Pro jistotu jsme absolvovali EEG, aby se potrvdilo, že to zaseknutí, které se mi občas zdá bez mě znatelné vnější příčiny, nebylo způsobené něčím jiným - pro klid duše naší i paní psycholožky.
Takže závěr, každé dítě ji jiné a reaguje jinak, na vztekání neznám recept (obzvlášť když občas nezvládnu ani to své dítko a v té samé situaci nefunguje to samé co pomohlo minule ale napříště to zase pomůže), ale musíme se snažit přežít tak, abysme s manželem neskončili s nervama na dně a abychom té naší malé neublížili jak po fyzické, tak psychické stránce - jde to někdy hrozně těžko, ale pak vždycky přijde období klidu a já věřím, že jednou bude líp...:o)

Eva