Re: vtipálek

Michale, to co píšeš je dobrá teorie, ale platí to s omezením, například jsem vždycky dětem říkala pojď, obejdeme tu kaluž, místo nechoD do kaluže, a nic to nepomohlo, kaluž měla magickou přitažlivost, ať jsem to řekla jakkoliv...Rozhodně to nebylo z neznalosti, prostě se jim líbilo do té kaluže jít, a stejně tak s tou nervozitou jistě vztekání souvisí, já jsem však začala být obvykle nervozní až když dítě začlo a ono prostě úplně normálně prosazovalo svoji vůli proti té mé.
A znám rodinu, kde dítě nikdy neplácli a ono se taky bít ostatní naučilo, docela důkladně...ostatně plácnout dítě když dělá něco špatně není podle mě akt bezradnosti, ale rozhodnosti, a když tím to dítě nemíním zlikvidovat, ale rázně na něco upozornit, tak to považuju za lepší reakci než si začít sypat popel na hlavu, jak já tomu dítěti, té rovnocenné lidské bytosti, asi nerozumím a měla bych teď hodně rychle pracovat na sobě, protože to dělám špatně, a proto dítě leze do kaluží a vzteká se v obchodě. To je bezradnosta ta dítě traumatizuje. Dítě je sice rovnocenné, ale šéf jsem až do určité doby já, a z toho všechno vyplývá. A výsledky z experimentální výchovy, kde rodiče neměli toto právo rozhodovat, jsou doslova katastrofální. K právu rozhodovat patří také právo vynutit si poslušnost, jinak by to právo bylo jen teoretické, a to je stejné jako by nebylo
Podle mě je to prostě složitější. Nějací se rodíme, a to je podle mě to hlavní. I v jedné rodině máš různé děti, a jedno z dětí v naší rodině mělo vždy sklony vyrážet otevřené dveře a tlačit na pilu tak, až se zasekla, (obojí obrazně)i když přístup ostaních byl vstřícný a přátelský. Ńeházela bych všechno jen na rodiče, vztekání v tomto věku je uvědomování si toho co chci, to je v pozdějším životě důležité vědět, ale taky je v tom proces učení se co vlastně můžu, a tady je určení hranic nutné.