třetí dítě... a proč ne?

Po druhém dítěti, opět chlapečkovi, jsme s mužem mluvili o dalším dítku, v zásadě jsme se shodli, že by nám nevadilo, ale že to asi chvilku potrvá, než se povede, (mezi starším a mladším synem je rozdíl 5 let). A narodila se nám Alenka, v podstatě hned, jako bychom si ji přivolali. Je to naše sluníčko, usměvavá, milá a hodná.

Já mám konečně pocit, že poprvé svému dítěti skutečně rozumím, protože jsem ze stejné planety a klukům její přítomnost taky prospěla. Cítíme, že to třetí dítě doplnilo naši rodinu. Moje síly jsou na hranici, ale zatím to pořád nějak jde, muž začal víc pomáhat, já jsem opustila některé své ideály o uklizené domácnosti.

Díky hodným kamarádkám spousta věcí na Alenku se u nás sešla, kupovali jsme jen minimum věcí, které se mi líbily, nebo byly potřeba. Po klucích jsme měli dost oblečení, něco jsme vyměnili, poslali dál do jiných rodin.

Pokud po něčem někdo touží a ten druhý ho má rád, měli by se umět dohodnout tak, aby obě strany byly spokojené. Neuspokojená touha je pro vztah velmi ničivá. Kdybych neměla oporu ve svém muži, třetí dítko bych si nevynucovala, ale vím, že by mě jeho rozhodné NE velmi mrzelo.