Co bych za to dala

Ahoj všichni tady na Rodině.Jsem už nějakou dobu zaregistrovaná, ale neměla jsem zvláštní důvod reagovat na některý článek . Až teď . Je to jenom shoda okolností. Bylo to skoro před deseti lety kdy jsme dostali možnost s manželem zůčastnit se v Kroměříži tkz. Manželských setkání.Nevěděli jsme na co se máme připravit. Počítali jsme se vším jen ne s tolika Přátelskými lidmi. Tam jsme se potkali taky s Lubošem a jeho rodinou.Teda jen s částí nebyli tam všechny děti.Ještě jsme neměli vlastní děti.tehdy jsem si všimla , že Luboš i přes organizaci celé sešlosti a nebylo nás málo, zvládal roli otce bez toho aniž by v daném stresu zvyšoval hlas na své děti, dokázal jim odpovídat na jakoukoliv otázku aniž je odbýval slovy teď musíš počkat , nebo teď se mi to nehodí.Tak nechápu jak se někdo pozastavuje nad tím ,když napíše, že se děti socializuji bez jejich vlivu. Nemohou se socializovat jejich příkladem v přístupu k životu? Stará pravda je , že pokud nechceš aby něco nedělali tvoje děti nedělej to sám a jdi jim příkladem. Popřemýšlejte kolikrát nám nechtěně ujedou nervy a uděláme si ze svých blízkých hromosvod.Potom se nedivte , dítě přijde ze školy, kde se mu nijak zvlášť nedařilo a na naši otázku jak bylo jen něco zavrčí. Reakce bývá jestli neví jak se mluví s rodiči a spousta jiných upozornění. Ale jak chodíme z práce my , když se nám nedaří? V lepším případě upozorníme na tuto skutečnost doma a očekáváme , že budeme mít klid. Jinak reagujem podrážděně. Proto bych chtěla někdy mít Lubošův klid v přístupu k rodině. Dát nervy s práce stranou a být dítěti rádcem a ne generálem. Určitě není dokonalý. To není nikdo z nás. Jen se zamyslete jestli své děti socializujete , nebo dirigujete podle sebe.