Sourozenecké konstelace

Poslouchám ta slova písničky, kterou před třiceti lety o našem domě natočila americká kapela Crosby, Stills, Nash and Young. Totiž, kdyby u nás vůbec někdy byli. Ale celé to jejich velké černé cédéčko (jak říkají dnes děti gramofonové desce) má příznačný název "Déja vu". Francouzi tím vyjadřují něco ve smyslu - "kdysi jsme tady už byli". No, nevím. Co vím je, že tohle naše stavení patřilo v devatenáctém století k větrnému mlýnu. A o chlup dřív, v mladším neolitu, tady byl posvátný háj a pohřebiště. Ale to už je nějakých čtyři, pět tisíc roků nazpátek. To bylo v době, kdy v Anglii stavěli primitivové Stonehenge a keltové v Irsku menhiry a dolmeny. Což je zvláštní zábava, kdy se vezmou tři deseti a vícetunové balvany, dva se vztyčí a ten třetí pak položí nahoru jako klobouček na muchomůrku. Samozřejmě bez jeřábu, jen tak.

Jeden takový má kousek za domem naše nejstarší dcera, která žije v Irsku a nedávno nás tam pozvala na návštěvu. Díval jsem se na to poselství dávných časů a bezděky si vzpomněl na podobně vzdálené události společných začátků v našem domě. Bez nadsázky by se dalo říct, že naše chaloupka byla tehdy pustá a nesličná a jen genius loci toho místa se vznášel nad propastnou tůní. Vlastně spíš jen nad obyčejnými káděmi s dešťovou vodou, které stály pod okapem na každém rohu oprýskané chaloupky.

Ten výjev je z doby, kdy se začaly utvářet první sourozenecké konstelace v naší rodině. Kateřina (ta od dolmenu) už za pomoci svých tříletých neposedných nožiček (nechápu, jak můžou být nohy neposedné) běhala jako elektron nepolapitelně okolo domu a my se ženou šťastně houpali v košíku na dvorku naši druhorozenou Kristýnku, aby nekřičela. Kateřina sice taky občas křičela, ale to když její malé nožky ještě nedokázaly úplně obratně přeskočit krtka nebo bodlák a došlo k přistání na kolínka.

"Jen si křič", říkali jsme si, když zase jednou udělala podobnou zkušenost a my na dvorku slyšeli její vytrvalý hlásek znít někde před domem. "Posílíš si plíčka". Jenže hlásek nepolevoval na intenzitě a tak jsme šli po chvíli za příčinou. Byl to pohled z rodu těch, na které se nezapomíná. Kateřina, asi metr vysoká, stála v kádi asi metr vysoké, vodu pod bradičkou. Technicky nemohla jinak, než tam spadnout po hlavě, když se příliš naklonila nad hladinu. Asi chtěla pohladit čolka. Ovšem na to, aby se obrátila a vstala, už v té kádi dost místa nebylo. Jak si poradila nevím, ale přesto jsme dodnes rádi, že je to už odmalička tak šikovné děvče. Od té chvíle nám ale bylo jasné, že děti jsou jakousi zvláštní směsí trvalého štěstí a malých domácích katastrof. Totiž tak se to jeví v prvních chvílích po nějaké infarktové události. Ovšem za pár měsíců příhoda naopak bývá vítané zpestření hovoru při návštěvách přátel. Ale to už spadá spíš do teorie relativity.

Relativní je i stáří v sourozeneckých konstelacích. Desetiletá Terezka, naše jedenácté dítko, zůstává posledních deset roků pořád "malá". "Vojto, Anežko, Vítku, ukliďte, prosím, stůl". "Proč já, ať to udělá Tereza". "Ne, udělej to ty, Terezka je "ještě malá". Je to zvláštní, protože když bylo Kateřině šest roků a chystala se do první třídy, mívala na starosti své čtyři mladší sestry a slýchávala od nás rodičů: " Kačenko, musíš na ně dát pozor, jsi už velká holka". Einstein to všechno důkladně zamotal. Bůh nám rodičům odpusť experimenty, kterých se ve výchově dopouštíme na svých prvorozených. Může se pak člověk divit, že se takové dítě ve slabší chvíle zřekne své výsady prvorozenství třeba jen za standardní porci čočky?

Zvláštní jsou sourozenecké konstelace i ve vztazích bratr - sestra. Četl jsem kdesi seriózně míněnou rozvahu o tom, že neexistují vrozené rozdíly mezi mužem a ženou, ale že jsou dány pouze sociálním prostředím a výchovou. Tento zajímavý vývod se ale naším dlouhodobým ověřováním na exkluzivním vzorku populace nepotvrdil. V praxi to vypadalo tak, že jak se nám postupně narodilo šest dcer za sebou, náš dům se stal královstvím Šípkové Růženky. Všude byly kočárky, barbínky, šatičky, kresby kytiček a různého jiného roští, plyšová zvířátka. Své děti jsme k tomu cíleně nevychovávali. Prostě se narodily do tohoto prostředí a tím se socializovaly do ženské role. I naše sedmé dítě, prvního syna, měl podle zmíněné studie potkat stejný způsob vývoje ve vztahu k volánům, panenkám a květinám. Leč nestalo se. Synek překročil pohrdavě vše, co se blýskalo a zamiloval se do špinavého dílenského nářadí a hrubých nástrojů.

Když se posléze narodili ještě další dva synové, kočárky, barbínky a filigrán vzaly definitivně za své a dům se kompletně změnil v technické muzeum. K šesti dcerám ovšem podle propočtu ostražitých sousedů nepřibylo šest synů, ale po třetím klukovi se narodilo znovu děvčátko. Na základě zmíněné hypotézy jsme se tedy mohli radovat, že naše malá Alžbětka vyroste ve druhou Elišku Junkovou a Schumacher se bude na Grand Prix Monaka jen bezmocně dívat, jak mu kdesi v dáli mizí titul mistra světa. Zvlášť když po roce k Alžbětě přibyla ještě Terezka. Bylo jasné, že tato malá, statná pralesní dívčina si pořídí hypotéku na největší jeskyni v kraji, uloví si své dva, tři muže, odvleče je do sluje a založí mocný rod. Tok událostí se ale ubíral poněkud jiným směrem. Děvčátka tiše a nenápadně zbavila dům mužskému oku lahodící ocelové krásy a odněkud z propadliště dějin vyhrabala dávno zapomenuté šatičky a panenky a ovládla dům krajkou a růžovým plátkem macešky.

Sourozenecké konstelace, dvoj či trojkoalice, velké koalice a různé frakce u nás vznikaly v závislosti na věku, opozičních postojích, nátlakových akcích a kolektivním vyjednávání. Např. kdo s kým bude v pokojíčku a dostane stůl u okna, kdo musí do postele už po Křemílkovi s Vochomůrkou a kdo může ještě vidět Ally Mc Bealovou. Nebo jestli bude k obědu kuřecí na ananasu a s broskvemi či sváteční špenát. Případně které příkazy se musí bezpodmínečně splnit a které jen ochotně vyslechnout a v příhodnou chvíli pak lehce zachrastit pracovními nástroji, zmást nepřítele a beze stopy zmizet za svou oblíbenou činností. S děvčátky problém většinou nebyl. Příkazy s mírným reptáním plnily a zákazy respektovaly. Pokud by si například chtěly vymalovat svůj pokojíček a rozhodly se seškrábnout starou omítku, pak by respektovaly moje varování: "samy na to nesahejte, mohla by vám spadnout celá stěna. Je to vepřovice".

Během několika sychravých dnů na konci podzimu se synové rozhodli vymalovat svůj pokoj. Ven se jít nedalo a energii bylo třeba do něčeho investovat. Preventivně jsem před odchodem do zaměstnání vydal instrukci, kterou dcery respektovaly: "seškrábněte opatrně starý nátěr, ale sami na omítku nesahejte, mohla by vám spadnout celá stěna. Je to vepřovice". Když mi pak odpoledne zazvonil telefon a pokorný hlas druhdy hlučného jonáka se tiše ptal, jak se nahazuje stěna, bylo mi jasné, kudy se dějiny ubíraly. Utěšoval jsem se, že písek, vápno a cement zase tolik nestojí a chlapci mají dobrou příležitost získat neocenitelné zednické zkušenosti. Nedocenil jsem ale novátorské postupy svých synů, kteří se vzhledem k deštivému počasí rozhodli uspíšit proces schnutí omítky za pomocí vysoušecí techniky. A tak do seznamu věcných a finančních ztrát přibyl ještě spálený fén na vlasy a vysavač. Ale kdo by si všímal takových malicherných prkotin, když se to srovná třeba s táním arktických ledovců.

Náš dům je malebná chaloupka na vršku nad krajinou. Na dvoře si hrají dvě kočky a tys´ právě dala do vázy nějaké kytky. Jen tak, aby doma bylo fajn. Nám i těm našim často nervycuchajícím, ale přesto milovaným sourozeneckým konstelacím.