Re: k me praxi

Danielo, také bych se ráda zastala paní Boučkové. Patřím mezi ty, které odradila. A právem. Vzala jsem si k srdci její větu, že má většina lidí romantickou představu, jak zachrání děťátko od těžkého osudu - ta věta je skoro přesně o mně. S manželem plánujeme ještě třetí dítě a mě napadlo, že by bylo pěkné adoptovat nějaké z DD. Svoje děti máme a tímto bychom pomohli človíčkovi, který už tu je a nikoho nemá. Představa hezká, ale článek mne postavil rovnýma nohama na zem. Je pravda, že takto jsem o tom neuvažovala a je pravda, že nejsem člověk, který by to zvládl. Může mi to být líto, mohu se za to stydět. Ale jsem zvyklá k věcem přistupovat prakticky - nechci být ten, kdo si vezme dítě na zkoušku a pak ho vrací, protože to nezvládl, jsem ráda, že existuje i druhý úhel pohledu, kdy vám někdo na rovinu řekne, že to není procházka růžovým sadem a že to prostě je diametrálně odlišné od výchovy vlastního dítěte. A nechci věnovat většinu energie a času na řešení problémů s adoptovaným dítětem na úkor vlastních dětí. Měla jsem za to, že výchovou a příkladem člověk ovlivní více než je zřejmě skutečnost.

Lidi, kteří to dokážou bezmezně obdivuji, ale po přečtení článku si musím přiznat smutnou pravdu, že já taková opravdu nejsem :-(

Ještě bych ráda dodala, že nejsem romantička tělem i duší, jsem spíše praktik a z vlastního dítěte se rozhodně nehroutím, k problémům se stavím čelem a když přijdou, tak je řeším. Jen jsem si neuvědomila všechny problémy, které mohou nastat a hlavně to, že výchovou asi opravdu geny člověk nepředělá. :-(

Zakladatelko, i pro mě článek vyzněl tak, že je to problém s jedním konkrétním postiženým člověkem a rozhodně z něj nemám dojem, že všichni mentálně postižení se chovají jako vaše sestra :-) Radu bohužel nemám :-(