Mám lehce mentálně postiženou sestru. Na tom není nic hrozného ani zas až tak zvláštního. „Jednodušších“ lidí je spousta.
Ve svých 25 letech je mentálně asi tak na 7 let. Velký problém je, že je sociálně nepřizpůsobivá. Nemá povědomí, co znamenají slova „muset, mít povinnost, nesmět, tohle nedělat…“. Takže tak vypadá i její život.
Dokud bydlela s námi doma, měla svoje povinnosti jako všichni členové rodiny, vždy k nim byla vedena „po dobrém“, když to nešlo, tak někdy i „po zlém“. Rodiče se ji snažili vychovat co nejlépe, jak jen to šlo. Nevyhnuli jsme se bohužel velkému lhaní, drobným krádežím, záškoláctví apod. Když domů ze školy místo ve dvě přišla v pět, nikdo netušil, kde ty tři hodiny byla, buď si něco vymyslela nebo neřekla vůbec nic. Nejdřív se ji rodiče snažili do školy a ze školy vodit, jenže to nejde věčně. Mamka potřebovala po letech začít pracovat a ne být jen otrokem dítěte. Záměrně používám slova otrok, protože to tak v praxi opravdu vypadá. Kdo nezažil, nepochopí. Jednou sestru dokonce srazilo auto, protože přebíhala rušnou silnici na druhém konci města a ani se nerozhlédla, jestli něco nejede, nic vážného se jí nestalo. Chudák řidič. Co dělala v době, kdy už dávno měla být doma, na druhém konci města, nikdo neví. Párkrát ji dokonce hledala policie, to když nepřišla domů do osmi večer a nemocnice hlásili, že u nich není. Snažili jsme se ji nenechávat samotnou doma. Byla by schopná otevřít ledaskomu, velmi často zničila různé věci a potom je schovala, kradla peníze. Jenže hlídání taky nešlo zajistit vždycky. Domluvy nepomáhaly, pozitivní motivace také ne, výprask samozřejmě už vůbec. Potřebovala na sebe strhnout veškerou pozornost, dělalo jí to dobře.
Když se naskytla příležitost požádat o umístění do chráněného bydlení, viděli jsme v tom velkou šanci. Sestra byla nadšena. Bydlela by sama, tedy v bytě s několika jinými podobně postiženými, ale měla by tam svůj vlastní pokoj. Podílela by se na chodu domácnosti podle svých sil, měla by možnost být v rámci svých možností samostatná. Moc se tam těšila. My doma jsme napjatě očekávali, jak to nakonec přijme a jak to zvládneme taky my. Pokoj jsme zařídili, na společných částech bytu se podíleli rodiny všech členů nové domácnosti. Asistentky měly svým klientům v chráněném bydlení pomáhat v organizaci času a činností, dohlížet na ně a pomáhat tam, kde klienti nejsou samostatní. Vymyšleno je to krásně, ovšem praxe už tak růžová není.
Asistentky byly většinou studentky, holky kolem dvaceti bez zkušeností. Ale všichni se musíme všechno naučit, takže jsme doufali, že čas aspoň tohle spraví. Pobyt v chráněném bydlení platí buď rodiče nebo klient ze svého důchodu. Chráněné bydlení navíc spravuje Charita, která dostává na tuto činnost dotace od státu. Někteří klienti jsou schopni pracovat např. v chráněných dílnách, ale sestra ne. Je fyzicky naprosto v pořádku, jen ji prostě nikdo nedonutí, když se jí nechce. A to, že se jí něco nechce, bývá velmi často. Neuznává žádné autority a proto není divu, že ji mladá holka nijak nedonutí, aby se konečně po několika dnech vykoupala, uklidila si pokoj, šla pomoci s přípravou večeře, šla s nimi na procházku či cokoliv jiného. Asistenti navíc nemají právo klienty k čemukoliv nutit, protože lidé v chráněném bydlení jsou dospělí, svéprávní a mohou si v podstatě dělat co chtějí, mají maximální svobodu. Nerozumím tomu, jak brát člověka, který sice už 18. rok překročil, mentálně je ale na 7. Doma záleželo na situaci, sestra měla svoje práva i povinnosti a rodiče obvykle dbají na to, aby děti poslouchaly, mají možnost spolurozhodovat o dění v rodině, ale nikdy si nemohou dělat úplně co chtějí, i když jsou už dospělí lidé. Jenže v chráněném bydlení není nikdo její rodič. Když se sestře nechce vstávat, tak prostě nevstává, leží si klidně celý den v posteli. Je schopná téměř celý den nejíst, protože si to zkrátka usmyslí. Obléká se ráda do věcí, které přijdou na Charitu v balících pro potřebné. Má svoje hezké oblečení, ale tohle ji přijde zajímavější, takže obvykle vypadá jako bezdomovec. Jak už jsem psala, ráda na sebe strhává pozornost, takže je schopná si vymyslet cokoliv, aby upoutala, byla něčím zajímavá. Tak se při jejich návštěvách doma dozvídáme neuvěřitelné příhody, které zažívá, stejně tak se asistenti někdy velmi diví, co že se to na návštěvě u rodičů dělo. Snažíme se to brát s humorem, i když někdy to zrovna legrační není, občas si obě strany musí ujasnit, kde je vlastně pravda.
Rodiče se po jejím odchodu z domova rozvedli a žijí každý zvlášť, já mám také už vlastní rodinu. Můj vztah k ní je zvláštní, poznamenaný spoustou nepříjemností, které jsme s ní museli řešit. Přestože jsem studovala speciální pedagogiku a jsem schopná pracovat s postiženými, s ní to nějak dobře nedovedu. Znám ji, vím, že za spoustu věcí nemůže, ale když vám doma zmizí pracně vydělaná tisícovka na brigádě, tak vás v tu chvíli moc nezajímá, že ona za to vlastně nemůže. Když nějakou dobu nechtěla chodit na víkendy k mamce, protože tam občas musí i s něčím pomoci a mamka ji nutí, aby se vykoupala, nenechá ji celý den válet se v posteli, mamku to mrzelo, ale může to brát osobně?
Tento víkend byla zase u mamky. Mamka žije už 3 roky s přítelem, který moc pěkně přijal i sestru, snaží se ji brát takovou, jaká je přes veškeré nepříjemnosti (nemyslete si, to není samozřejmost). Mamka musela jít brzy ráno do práce, sestra do stacionáře chodí až na devátou a mamčin přítel mohl zrovna to pondělí jít na později. Takže sestru ráno vzbudil, připravil jí snídani a společně vyšli z domu. Sestra do chráněného bydlení přišla ten den až večer. Po příchodu jim oznámila, že ji mamčin přítel ráno znásilnil. Bohužel, i přes její bájnou lhavost, asistenti toto musí řešit přes policii. Vždycky je tam to „Co kdyby to byla pravda?“. Pro nás to byl totální šok. Samozřejmě celý den ve stacionáři nikomu nic neřekla, zvláštně se nechovala, nikomu se nesvěřila, až večer. Jenže, i když jsme si jistí, že to není pravda, je to ošklivé nařčení, tvrzení proti tvrzení.
Je mi moc líto mamky, která zrovna teď řešila spoustu jiných problémů, jejího přítele, který si do domu pustí člověka, který vypadá jako bezdomovec, stará se o něj, musí kvůli němu ve svém domě zamykat cenné věci a ještě bude policii vysvětlovat a dokazovat, že nic takového neudělal. A sestra, ví vůbec, co to vlastně řekla? Možná ani netuší sílu svých slov, možná tuší a právě proto je použila, aby se zase vše točilo jen kolem ní, nikdo do ní nevidí. Je mi hrozně, ta ostuda. Ani neumím správně pojmenovat svoje city vůči ní. Je to nenávist, zloba nebo jen bezmocnost vůči jejímu jednání? Věřím, že se nakonec vše vysvětlí, ale co dál? K mamce na víkendy už nebude moci chodit vůbec, protože mamka žije u přítele a ten ji tam už nepustí. Kdy něco podobného řekne o taťkovi? Nebo třeba o mém manželovi?
Pro spoustu různých průšvihů je už teď v chráněném bydlení jen na podmínku. Až udělá další nepříjemnost, bude muset být umístněna do ústavu sociální péče, protože ji z bytu vyhodí. Možná bude tohle tou poslední kapkou. Je správné, aby člověk, který umí číst, psát, počítat, obléci se, nakoupit, dojet dopravou téměř kamkoliv, vlastně je soběstačný s dohledem, byl v ústavu? Když ne, tak kam tedy patří? Ona nemůže žít s jedním člověkem, ať by si ji k sobě vzali mamka či taťka, ten člověk by za pár měsíců skončil na psychiatrii, takový nápor nikdo nezvládne. Terorizovala celou rodinu. Hledání příčiny taky neuspělo. Je to prostě porucha osobnosti, neřešitelná výchovou či jakoukoliv jinou metodou.
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.