Vlastní zkušenost.

Jsem vystudovaná sociální pracovnice, v oboru jsem pracovala, založila integrační klub pro rodiče se zdravými i postiženými dětmi. Přesto by mě nenapadlo se tu dohadovat o slovíčka. O to totiž autorce článku dle mě nešlo (zmínku o svém vzdělání dodala jen jako pozn.proto, že si neví rady - byť je z oboru). Já článek chápu jako ZPOVEĎ SESTRY člověka s mentálním postižením. Jako matka těžce ment. postiženého syna , který má dva zdravé bratry, řeším tento problém velmi často.Ano, mým dalším dětem soužití s handicapovaným bratrem ukazuje zcela jiné hodnoty. Děti mají velké sociální cítění, jsou zvyklé mít zodpovědnost za sebe i za druhé již v brzkém věku. Když ale vidím, jak je jejich starší bratr občas bije, dělá jim nepořádek ve věcech, ničí jejich věci atd. často se zabývám otázkou, zda je dobré, co zdravé děti zažívají. Musí být oni stále těmi chápajícími? Vždyť jsou to přeci taky jen děti.... Synovi je už 15 let a taky uvažujeme, co s ním dál. Celý život je doma, chodí do speciální školy. Ale pro takto postižené dítě není moc možností na umístění, nebo jsou dobrá zařízení na několik let dopředu plná (ústav soc. péče nepřipouštíme).Kdo tohle nezažil na VLASTNÍ ZKUŠENOST,nikdy nepochopí a bude se tu dohadovat o nedůležitých věcech.