Re: k me praxi

Já s vámi souhlasím. Reálný pohled na věc je jedna věc, ale článek Terezy Boučkové je ještě někde jindě. Měl by se číst jako výpověď v té době hodně zoufalého člověka ve velice obtížné rodin. situaci.

Všem, kteří uvažují o adopci a cítí se tím článkem odrazeni, bych možná doporučila se o adopci stejně zajímat. Říct ne, můžete do té doby než se dítě fyzicky objeví u vás doma (samozřejmě jde to i pak, ale to je to co nikdo nechce). A v průběhu přípravy na adopci se dozvíte hodně věcí, které třeba změní váš pohled.

My máme v rodině adoptovaného chlapečka. Moje pocity jsou takové, že ať už s ním v dospelosti, v dospívání budou problémy (což si dokážu představit tak málo jako u vlastního dítěte), stejně to nahradí to, co si teď dáváme, on nám a my jemu. Nevím jestli to dokážu vyjádřit přesně, ale snad mi rozumíte.

Prostě je to snad ještě hezčí než kdyby to byla naše krev. Stejně prostě je NÁŠ. No a jestli jednou budou problémy, náš přístup, v podstatě všech, je takový, že problémy můžou být i s vlastním dítětem.

Reálný pohled je určitě dobrá věc, protože s ním se problémy překonávají mnohem lépe. To je hrozně důležité. Ale koho vystrašil článek Terezy Boučkové, tomu bych doporučila ještě slovy R. Fulguma "rozvažovat" a poptat se po dalších informacích, zkušenostech, rodin. příbězích, které inspirují... a zjistit si pak zda adopce je váš šálek kávy nebo ne. A třeba bude :-)

Tak hodně štěstí potenc. rodičům i dětem