Re: k me praxi

Hanko, pokud jsi myslela vážně svou myšlenku o přijetí třetího dítěte, tvůj manžel není proti (to je totiž podmínka), tak si třeba sežeň o této problematice více informací. Tereza Boučková psala o tom, že jim se to zkrátka nepovedlo tak, jak doufala. Je to pro rodiče velké zklamání. Ale pro ty děti (dnes už tedy téměř dospělé muže)? Měli šanci vyrůst u lidí, kteří jim dali domov, lásku, spoustu péče. To je pro ně nenahraditelné. Tohle by v dětském domově nikdy neměli. Oni dostali šanci, jak jí využijí, je už spíš na nich. Mají hezké vzpomínky na dětství, mají rodiče, mají sourozence, mají lidi, kteří je přes všechny jejich průšvihy mají rádi, i přes to, že jsou sami zklamaní a třeba na pokraji vlastních sil. Já tedy jejich případ nepovažuji za "ztracený", je možným, že se ti kluci ještě přece jenom seberou a povedou vcelku "normální" život. Pokud ne, tak tu šanci přece jenom dostali. A spousta dětí nemá ani tu šanci. Nikdy dopředu nevíme, jestli to zvládnou. Nevíme to ani u vlastních dětí. Sestra vyrůstala v běžné rodině, všichni se jí snažili vždy pomáhat, ale jak je vidět, moc následků to na ní nezanechalo. Přesto vím, že kdybychom se celá rodina nesnažili, byla by někde jinde a v ústavu by skončila už dávno. Pokud tě tedy problematika přijatých dětí opravdu zajímá, vyhledej si sdružení pěstounských rodin na internetu (do adopce by vám dítě stejně nedali, pokud můžete mít vlastní), přečti si o tom více.