Expedice Šumava - Kapitola druhá

3.7.1999

Dnes jsme se ráno vzbudili do nádhernýho dne a nic moc se nám nechtělo dělat. Co taky ve vedru na sídlišti. Náhle se nám, rodičům, zrodil nápad. Sbalit honem pár věcí a vyrazit pryč. Někam do přírody, k vodě. Udělali jsme fofr oběd, snesli "z půdy" stan a spacáky, našli vařič a pár nezbytností a nacpali to na kola. Záhy po poledni (v největším pařáku) jsme vyrazili směr Markvart, potom Požárské lesy a do Jílového. Lehkou cestou s výhledem na soutěsku Sázavy (bude to tu moc pěkný, až tady povede dálnice) jsme dorazili do Petrova a po lehké svačince v hospůdce u silnice jsme se sklouzli do Pikovic. Tady bivak u Sázavy. Byla skvěle teplá a dost jsme se vyblbli v proudu. V noci jsme přespali na kraji vodáckého kempu, tudíž zadara.

4.7.1999

Vzbudila nás čilá Míša a otřesné vedro. Poté, co jsme objevili známé a chvíli s nimi tlachali (to, že nás předem litovali, moc nepovzbudilo), nás čekal funící výstup na kopec. Vedro sílilo. Když jsme se vysápali nahoru, smrt na jazyku, fofrem jsme sjeli zase dolů, teda na opačnou stranu kopce pochopitelně, dolů do Štěchovic (výhled na přehradu). Svačina (nebo oběd?) před sámoškou. Cesta okolo Svatojánských proudů nevyšla, protože tam prej hynou cyklisti (tvrdila to orientační tabule a domorodkyně). Nechtěli jsme zahynout, tak jsme radši zase funěli do otřesného kopce. Neexistuje lepší činnost než tlačit ve 40 stupních vedra plně naložené kolo po rozteklé asfaltové lesní cestě podél paseky do kopce s několikasetmetrovým převýšením. Když už se zdálo, že kopec vede do nebe, slitoval se někdo a ohnul ho zas dolů. Po sjezdu jsme se nejprve porafali, protože taťka poplet nejkratší cestu na Ždáň. Nedal na mojí intuici, jako ostatně nikdy. Potom následovala čochtačka ve vodě, ostatní už balili domů a my se přijeli statečně koupat. Záhy jsme zjistili, že kemp na Ždáni je zrušenej (naše prokletí), tak jsme museli zase šlapat a přesunout se za zátoku na Skalici. Náhradní kemp pěknej, schovali nám i kola do budky. Vedro! Fronta na jídlo. V noci kravál. Jelikož je kemp z kopce, čekám auto na hlavě...

5.7.1999

Opět vedro. Skončí někdy? Prima koupání. Leč krátké... Jeli jsme parníkem až k přehradní hrázi, abychom si zkrátili cestu. Náročná akce, neboť nástupiště i parník má schody. Od přehrady stoupání, pak klesání, žijeme v divně zkroucený krajině. Pak jsme bloudili v pralese. Zarostlá pěšina, klády, komáři, kopřivy, ukrutnej krpál (na něm ty klády přes cestu). Šáhli jsme si na dno. Nejhloubš si šáh taťka, neboť tahal všechny kola. Pak jsme jeli zase dolů, až do Kamennýho Přívozu. Stávka. Dál nejedem! Vymohli jsme si na tatim pivo a koupání. Což byla chyba. Koupání hnus - Sázava před jezem plná bláta až po krk. Po pivu už se nikomu nechtělo nikam. Jelikož nás ale nenapadnul žádnej blbec, kterej by sem pro nás přijel, museli jsme se přes Požáry vydrápat sami. Jiná cesta než do kopce k nám bohužel od Sázavy nevede. Smrt! V lese balvanové městečko. Hádejte, kdo přenášel kola přes šutry? Konečně doma! Padli jsme na hubu, spálený, zničený a žíznivý. Ale asi ne tolik, páč jsme šli večer ještě na zábavu...