O tom, o co vlastně o Vánocích jde

Příběh první: O tom, o co vlastně o Vánocích jde

se udál v San Antoniu v Texasu loni krátce před Vánoci.

Přeplněný obchoďák, přeplněné parkoviště, nekonečná řada aut čekajících u výjezdu, tak jsme si tak trochu nadjeli a přihasili si to ze strany. Určitě nás ale nikdo nepustí, říkala jsem si, to by dokázal každý. Ale nestalo se. K mému velkému překvapení hned první auto přibrzdilo a pustilo nás před sebe, dokonce ani nikdo v celé té šňůře za ním nezatroubil. Najednou se ve mne rozhostil takový trapný pocit a dojem, že jsme přeci jen zas až tak naspěch neměli, ačkoli jsem si ještě před chvílí myslela pravý opak.

Druhý den v práci to vyprávíme našemu kolegovi Matoušovi. To je takový normální kluk, k žádnému světovému náboženství se nehlásí, nevyznává ani žádnou neobvyklou životní filosofii, ve volném čase se zajímá o auta a o holky. Po té, co jsme mu ale vylíčili naší předvánoční historku, pronesl s naprostou samozřejmostí tu památnou větu, kterou si od té doby u nás doma neustále opakujeme: "Vždyť to je to, o co vlastně o Vánocích jde - být k sobě laskaví!"

Já vím, že si řekněte, že to žádný objev není, ale přesto myslím, že je to naprosto skvělé. Totiž tak jednoduché a jednoznačně a přitom naprosto universální, zkrátka pro každého!

Příběh druhý: O tom, o co nám jde, když naše děti vyrůstají

Začal koncem sedmdesátých let v Praze. Četla jsem v časopise Pionýrská stezka rozhovor s Milošem Kopeckým. Z celého toho povídání si pamatuji právě jen jednu jedinou otázku:

"Co byste si nejvíce přál, aby z vaší dcery jednou bylo? Jaká by měla být?"

"Ať je třeba neurvalá, chovat se dobře nemusí, ale ať je chytrá, ať ji to pálí, o to mi jde!"

Art Garfunkel

Tu téměř filosofickou otázku po tom, co má největší význam, jsem si celá ta léta pamatovala, až jsem ji před několika týdny v podobném znění zase uviděla. Tentokrát v rozhovoru s Artem Garfunkelem, zpěvákem z dua Simon a Garfunkel.

"Kdyby měla existovat jen jedna jediná věc, schopnost nebo vlastnost, kterou byste mohl svému synovi předat, co by to mělo být?"

"Laskavost."

Příběh třetí: O tom, o co jde zdaleka nejvíce spoustě lidí v Americe

Při docela prvním nákupu potravin v San Antoniu mě doprovázela jedna americká paní, která mi v těch dnech se vším pomáhala.

Když jsme se s naplněným nákupním košem blížily k východu, žena u pokladny se již z dálky rozzářila a zdravila nás, ptala se, jak se daří a jestli jsme našly všechno zboží, co jsme potřebovaly a co říkáme tomu dnešnímu horku a zda-li pak nám nemá podat ještě jednu igelitovou tašku navíc! Na závěr se nás zeptala, jestli nepotřebujeme pomoci s nákupem z obchodu do auta a popřála nám hezky večer a příjemný weekend. Byla jsem skutečně přesvědčena, že ona pokladní je s moji kolegyní dlouholetá přítelkyně, nejspíš z dětství, a že se asi delší dobu neviděly, když byla z našeho příchodu tak nadšená!

Už asi tušíte, že tyto dvě ženy se nikdy před tím neviděly a je to pouze příklad toho, jak se lidé v San Antoniu zcela běžné chovají. Je to balzám na únavu a nechuť a smutek a zkrátka cokoli, když potkáváte denně spousty takových lidí, kteří se srdečně usmívají, nespěchají, jsou hned připraveni pomoci nebo poradit a přitom si vždycky říkám, že jsou v tu chvíli určitě zrovna tak otráveni nebo unaveni, jako i já. Zkrátka je to velký kus skvěle odvedené práce v mezilidských vztazích, s čím se zde člověk setká, jak by Američané řekli: "job well done" a mohou na to být právem hrdí!