Do postýlky?

V prvotním stadiu děti nejsou schopny výchovy. Dělají si svá vlastní pravidla a jakýkoliv pokus rodičů uspíšit jejich přechod k pevně zaběhnutým režimům je předčasný. Platí to zejména o krmení. Protože dospělí jedí víceméně v pravidelných hodinách, mají některé matky pocit, že by děti měly jíst ve stejnou dobu jako dospělí. Důsledkem je velký pláč a nepříjemné pocity jak v matčiných prsou tak v dětském žaludku. Ani jedno ani druhé není uzpůsobeno k velkému jídlu v dlouhých intervalech. Naproti tornu matky, které nechají dítě, aby si samo řeklo, kdy má hlad, a kojí je, když se toho dožaduje, zjišťují, že častější poskytování menšího množství potravy mnohem lépe vyhovuje jak dítěti tak jim samotným.

Někteří rodiče mají v tomto období sklon zbytečně se od dítěte vzdalovat. V kmenových společnostech se to nestává, ale je to populární v jistých takzvaně "vyspělých" společnostech dvacátého století. Povinnosti nutí mladé matky dávat děti do dětských postýlek nebo kočárků a nechávat je tam značně dlouho. Když dítě na protest proti tornu pláče, nevšímají si toho. Dítě se musí "ukáznit". To je neblahý příklad příliš brzkého zavádění disciplíny do dětství. Školní děti je možné podrobovat disciplíně, nemluvňata však nikoli.

Výsledkem jsou děti nejisté samy sebou, jejichž osobnost je poškozena zřejmým nedostatkem lásky v prvním roce jejich života.

Pozorováním se zjistilo, že opice se nikdy nepokoušejí zavést pro své potomstvo podobný režim. Dokud jsou jejich mláďata ještě velmi malá, dostává se jim od matky veškeré lásky a pozornosti. Kázeň se od nich vyžaduje mnohem později. Tento princip platí i pro náš živočišný druh. Děti, které jsou kojeny, často objímány a hlazeny, děti, s nimiž si rodiče dlouho hrají a jsou pokud možno co nejméně samy, se cítí milovány, a proto mají pocit bezpečí. Nejsou v důsledku tohoto zacházení přecitlivělé ani rozmazlené, ve skutečnosti jsou posílené a více schopné čelit světu.

Máme-li toto na mysli, je jasné, že dětská postýlka nebo kočárek jsou dvojsečné vymoženosti. Pro dítě je nepřirozené být v noci samo a cítí se opuštěné. Jestliže je položeno do postýlky vedle postele rodičů, vnímá jejich přítomnost a je klidné, pláče mnohem méně a méně také připravuje o spánek všechny ostatní. Tak spí malé opičky a pravděpodobně tak spala i lidská mláďata v prehistorických dobách. Je to případ, kdy se můžeme poučit od svých pradávných příbuzných.

Podle knihy D. Morris: The Human Animal, 1994, Lidský živočich, 1997