Mít dobré partnerství a šťastné děti

Můžete nám říci něco více o sobě?

Lída: Pocházím z Litomyšle jako nejstarší ze šesti sourozenců. Tady někde vidím také jednu z mnoha příčin, proč mi do dospělosti zůstala bytostná potřeba o někoho se starat, být někde platná, přinášet někomu ulehčení.

Doma jsem měli hospodářství a s tím bylo spojeno mnoho tvrdé práce na poli a na zahradě, jak pro rodiče, tak pro děti. Celkem přirozeně jsem jako nejstarší přijala roli maminčiny pravé ruky a na všem se od svého nejútlejšího dětství podílela. Dá se říci, že mě to možná poznamenalo i v mém dalším životě. Mám velký smysl pro zodpovědnost a to ze mne činí člověka vážného víc, než bych si sama přála.

Byla jsem vychována v tradičně křesťanské rodině a jako patnáctiletá dívka jsem odešla na střední školu do Hradce Králové. Zde jsem také na čas opustila víru v Boha. Vystudovala jsem obor zdravotní laborantka a nastoupila do zaměstnání, které mě velice bavilo. Pomáhala jsem lidem, i když přes zkumavky.

V devatenácti letech jsem poznala křesťanské společenství mladých lidí a vrátila jsem se k Bohu. Tehdy jsem začala více přemýšlet o smyslu lidského života a chtěla jsem prožít život plně ve službě druhým. Toužila jsem se vdát a mít děti. Ale bylo to jinak. Muž, se kterým jsem chtěla založit rodinu, se rozhodl jít na kněze. Odešla jsem do Prahy. Zde jsem za čas poznala Petra.

Petr: Já jsem z Prahy a pocházím ze dvou dětí. Jsem nejstarší syn a maminka se o nás přepečlivě starala až do druhého ročníku na vysoké škole. Věnovala mně a bráchovi veškerý svůj čas a to také díky tomu, že jsme byli jako malí pět let s rodiči v zahraničí.

Na své dětství vzpomínám moc rád. Byla to doba naprosto bezstarostná, krásná, veselá a plná dobrodružství. I o mně se dá říci, že tato moje výchozí poloha předznamenala můj další život.

Vystudoval jsem dopravní průmyslovku a pak ČVUT v Praze. Sám jsem se považoval za člověka dost nesamostatného, ale mně to nijak nevadilo. Bavilo mě žít a poznávat nové věci.

Když jsem byl ve druhém ročníku vysoké školy, rodiče odjeli pracovat do zahraničí.

Byla to zajímavá a pro mě poučná doba, kdy jsem se té samostatnosti naučil. Brácha to vyřešil tím, že se oženil.

Zabýval jsem se mnoha činnostmi, cestoval jsem, fotografoval, sportoval a studoval. Bavilo mě horolezectví, takže jsem se chtěl po studiích stát záchranářem horské služby.

Nakonec jsem nastoupil jako geodet do Kartografie.

Co vás přivedlo na myšlenku založit občanské sdružení zaměřené na podporu rodiny? Jaká jsou východiska vašeho projektu?

Lída: Díky Petrovi jsem si konečně zformulovala svou stálou vnitřní touhu pracovat pro lidi ještě jinak než přes zkumavky. Oba jsme se shodli na tom, že nás láká práce s mladými lidmi, kteří vstupují do manželství. Měli jsme jich kolem sebe v té době docela dost. A zdálo se nám jako potřebné začít něco dělat pro to, aby tyto nové, krásné, křehké vztahy vydržely. Sami jsme byli ve stejné situaci – dvouleté manželství s malým dítětem. Díky rozdílnosti našich povah jsme velmi dobře věděli, jaké to je, když to doma neklape. Jen jsme zatím vždy dostali novou sílu si odpustit a jít společně dál. Ale zdaleka ne všem manželům se to podaří.

Čím dál více jsme si byli vědomi toho, že pro trvalý vztah bude nutné něco dělat.

Petr: V 28 letech jsem uvěřil v Boha. V této době jsem poznal také Lídu. Myslím si, že tyto dvě okolnosti zásadně ovlivnily můj další život. Společně jsme plánovali naši budoucnost a shodli se na mnoha společných ideálech. Ty jsme postupně uváděli do praxe a sám dnes často žasnu nad tím, že se to téměř všechno naplnilo. A to jsme na začátku. Vždyť jedenáct let manželství je vlastně začátek.

Tedy východisko našeho projektu je v nás samotných, v naší potřebě mít radostné manželství a šťastné děti. A totéž přejeme ostatním lidem. Proto jsme založili Dům rodin, a proto jsme odešli z Prahy do klidu, aby ti, co k nám přijíždějí, klid nacházeli.

Jak moc je těžké skloubit soukromý rodinný život s časově náročným fungováním Domu rodin?

Lída: To je ze všeho nejtěžší! Jednoduše to prostě nejde a popravdě řečeno – vůči své rodině se cítím stále jako viník. Aby mohl žít a sloužit Dům rodin, musí přinášet oběti celá naše rodina. Na druhou stranu čas, kdy jsme doma spolu – především o víkendech a prázdninách, trávíme intenzivně a dbáme na společné zážitky.

Petr: Protože se nám Dům rodin stal posláním, je nebezpečí, že to bude jediné téma, které převálcuje všechna ostatní. Museli jsme přijmout vnitřní domácí pravidla, že se např. u večeře a v ložnici o Domě rodin nemluví. Pokud přestoupíme toto pravidlo, děti mají právo nalít nám hrneček studené vody na hlavu. Děti číhají a my si s Lídou dáváme pozor. Občas se nám to nepovede a je o zábavu postaráno.

Co je cílem projektu Dům rodin?

Hlavním cílem je přinášet naději do manželských vztahů a motivaci k zodpovědnému rodičovství. Příjemnou formou učíme jednoduchá pravidla, srozumitelná pro každého, jak tomu dostát.

Jednoduše nám jde o to vštípit lidem myšlenku, že chceme-li dnes obstát, musíme bezpodmínečně do svého vztahu investovat (nikoli peníze).

Komu je Dům rodin hlavně určen?

Dům i program jsme připravovali tak, aby mohl sloužit především mladým rodinám s malými dětmi a dále pak samostatné skupině v dnešní době tak nedoceněné – maminkám na mateřské dovolené s dětmi.

Jaké programy Dům rodin nabízí?

Jsou to zejména víkendové programy pro rodiny, pro osamělé maminky s dětmi nebo pro manžele bez dětí žádající o osvojení dítěte.

Organizujeme také jednodenní akce k příležitosti Svátku matek a Dne dětí a tzv. Podzimní putování rodin, dále čtyřdenní setkání pro maminky na mateřské dovolené a sedmidenní pobyty o prázdninách pro celé rodiny.

Jaká je náplň jednotlivých programů?

Víkendové programy jsou zaměřeny vždy na určité téma, které si rodina vybírá dobrovolně a podle svých potřeb. Např. oblíbeným a často žádaným tématem je Správná komunikace v rodině jako cesta k větší spokojenosti nebo Konflikty – koření života. Témat je více a každý rok se lehce obměňují.

O hladký průběh víkendu se vždy stará manželský moderující pár se svými dětmi a odbornost zajišťuje manželský poradce. Ten se programu účastní pouze v sobotu, aby vedl besedu a případně byl k dispozici při potřebě manželů řešit některé otázky soukromě přímo na místě. Zbytek víkendu si rodiny dotvářejí vlastně samy. Když chtějí jít na výlet, jdou na výlet, když chtějí společně hrát hry na zahradě, hrají hry, když chtějí být sami a popovídat si o tom, co je právě oslovilo, jdou si popovídat.

Dalším programem jsou čtyřdenní programy pro maminky na mateřské dovolené. Každý den mají maminky možnost zúčastnit se programu, který opět pomáhá překonat možný stereotyp domácího prostředí. A že to je program žádaný, vidíme nejen z ohlasu maminek samotných, ale především proto, že se nejen vracejí, ale přivádějí s sebou další.

Jeden z víkendových programů je zaměřen na přípravu žadatelů o náhradní rodinnou péči. Jaká je vaše koncepce přípravy žadatelů?

Koncepce vychází z původního modelu pojetí víkendů pro rodiny.

Tzv. lidskou tvář zajišťuje manželský pár s adoptovanými dětmi a o odbornost se stará řada odborníků z praxe. Je to ucelený blok, který se skládá ze dvou víkendů a má za cíl prohloubit nejen vědomosti žadatelů potřebné k tomuto kroku, ale také to, co je neméně podstatné, navázat zde přirozené přátelské vztahy.

Jaké jsou vaše zkušenosti s přípravami?

Ty nejlepší. Čím dál více chápeme tuto službu jako poslání. Program se stále vyvíjí, rychle vylepšujeme to, co se neosvědčilo v jednom kurzu, a přemýšlíme, jak jej ještě více zdokonalit. Z výpovědí účastníků cítíme naprostou spokojenost.

Jak hodnotí přípravu účastníci vašich kurzů?

Snad mohu bez nadsázky říci, že velmi dobře. Je nutné si uvědomit, že řada z nich tuto přípravu vnímá jako nutné zlo před vlastním osvojením. Většina párů pak velmi rychle mění svůj názor a naopak iniciují další setkávání.

Jaká je kapacita zařízení a kolik lidí se na chodu zařízení podílí?

Lída: Dům má celkem pět pokojů s pětadvaceti lůžky a postýlkami, jídelnu, dětskou hernu a vlastní kuchyň.

O peníze, granty, reprezentaci a nepopulární záležitosti se stará Petr jako ředitel. Vizi, programy, společenské, odborné a jinak důležité kontakty, ekonomiku, propagaci, zaměstnance a koordinaci dobrovolníků a externistů mám na starosti já. O chod domu, evidenci přihlášek a o hosty v domě se stará Stáňa Zindulková, vaří paní kuchařky, údržbáře, zásobovače a správce vykonává Vašek Tůma, který zde i s rodinou bydlí a o úklid se stará paní uklízečka.

Hodně se u nás v současné době hovoří o krizi rodiny. Co si o tom myslíte vy?

Krize rodiny je důsledkem rychlého, úspěšného a co nejméně oběť přinášejícího života, který denně vnímáme jako jediný kvalitní model pro svůj život. Určujícím znakem je „mít“. Tuto iluzi ještě podporují některé zákony a pojetí sociální politiky.

Krize v rodinách vzniká tam, kde lidé na sebe nemají čas. Kde se dětem více pouští televize a počítač, než by se s nimi povídalo jen tak, třeba o hloupostech. Vzniká tam, kde se aktivně nevytváří prostor pro společné zážitky a kde je uzavřena cesta k důvěře.

Rozhodně vzniká pro neovládnuté sobectví jedinců, kteří si přivlastňují nárok na osobní štěstí.

Jaká je, podle vás, hlavní úloha rodiny dnes?

Vychovat podle svého nejlepšího svědomí své děti a být si navzájem dobrými partnery.

Jaké další plány máte do budoucnosti v osobním životě?

Lída: Věnovat se víc dětem, než nám odrostou. Zklidnit se. Dodělat dům, osázet zahradu, za několik let jet do Afriky, vychovat psa, doučit se německy,

Petr: Doučit se anglicky, cvičit, zhubnout, chodit běhat, vést správnou životosprávu, chodit na koncerty, chodit všude včas, tvářit se mile a vesele.

A ve vašem sdružení?

Rozšířit a zkvalitnit programy, rozšířit kapacitu o půdní prostory, stát se soběstačnými, oslovit bohatého sponzora a najít ještě jeden manželský pár pro spolupráci, který by se chtěl přestěhovat do Smečna. Stát se modelovým projektem pro ostatní podobné nadšence.

A na závěr nějaký vzkaz čtenářům

Na závěr vám ze srdce přejeme, ať se vám daří otevřít si lahvinku dobrého vína jen ve dvou, i když je všední den a vychutnat si požitek chvíle být jen spolu. A nezapomeňte přijet do Smečna.