Už se zde objevil článek o bariérách. Jsem mámou pátý rok a letos v březnu nám nastalo "cestovní" dejavu již potřetí...
Zmiňovaný beton, který leckde stále chybí v podobě nájezdů , ramp a vyšších nástupních ostrůvků před pěti lety ve velké míře přebýval jinde. V hlavách a srdcích lidí, které jsem potkávala. Ruku na srdce milé mámy a tátové, kdy vás začali potíže nás okočárkovaných zajímat ? Nebylo to často až v okamžiku rozhodnutí mít miminko, leckdy až při setkání z prvními problémy?
Moje starší dcerka byla nedonošená a tak cestovat jinak než s kočárkem nepřicházelo v úvahu. Také jako mnohé z vás chci být soběstačná . Kam jsem mohla, chodila jsem pěšky i hodinu ostré chůze, kde to nešlo nacvičila jsem s manželem nutné trasy. Často jsem se setkávala s nevraživostí spolucestujících a tramvajáci odmítali kočárek slovy - kam se cpete ve špičce ? Nikoho nezajímalo, že specialista, ke krerému jedu objednává měsíc dopředu….. Od dcerčiných třech měsíců jsem se navíc vrátila do školy. Již vycvičená v tlačení naloženého kočárku na delší trasy, byla pro mě cesta českých králu příjemnou procházkou. Nastal ale jiný problém, škola byla odpoledne a někdy končila i po 22 hodině. Barborka slastně s plným bříškem spávala v kočárku, ale pohledy kolemjdoucích mě probodávaly. Vyzvedával nás tedy manžel cestou z práce, a když se k nám začala nebezpečně stahovat skupinka pohoršených občanů, nasadili jsme sluneční brýle a já hlasitě pronesla " ajm spííík íííííngliš!". Zpravidla jsme při míjení zasechli něco o bláznivých cizincích. Kojit na veřejnosti jsem se učila v doprovodu manžela, mámy nebo přátel.
S mladší dcerkou jsem diplomovala ve třetím měsíci těhotenství a život jsem si s dětmi upravila tak, abychom pomoc cizích nepotřebovaly. Investovali jsme do kočárku pro blízké sourozence, začala jsem řídit auto a kromě rodinných výletů jsem chodila všude pěšky. Večer v ulicích jsme začali potkávat rodiny s dětmi a kojení pro mě již nebyl problém. Kristýnku jsem krmila kdykoliv a kdekoliv POHORŠENÝCH POHLEDŮ UBYLO.
Když jsem během loňských povodní otěhotněla potřetí, byla jsem plna obav z cestování Prahou s dětmi a břichem. V té době již starší dcerka navštěvovala školku a můj zdravotní stav mi znemožnil pěší cestu. Cestování povodňovými tramvajemi se mi stalo noční můrou . Co s tím, nechat dcerku doma ? Mám ji ochuzovat o zážitky s vrstevníky a druhorozenou o pocit jedináčkovství? Proč ?
Rozhodla jsem se začít - jak nepopulární - u sebe. Začala jsem se zbavovat vlastního betonu na mozku. Moje třetí dítě je chtěné a plánované. Jsem stejně hodnotný člověk jako kdokoliv z ostatních lidí, tedy i cestujících. Připravila jsem si několik ""rázných " argumentů například : VYCHOVÁVÁM NOVÉ DANOVÉ POPLATNÍKY, CO DĚLÁTE PRO SPOLEČNOST VY ? Pečlivěji jsem zkontrolovala sebe i dcerky a vyrazila se staženým žaludkem , ale s úsměvem a hrdě vztyčenou hlavou k tramvajové zastávce. Moje dvouměsíční cestování povodňovou dopravou mohu shrnout do jednoho slova PŘEKVAPENÍ. Velmi příjemné, přestože já s bříškem si sedla zřídka, i v nacpané tramvaji se uvolnilo jedno, často i dvě sedadla pro holčičky. I v případě , že jsme musely stát, se našel někdo, kdo nám uvolnil cestu a pomohl při nastupování a vystupování. Připravené argunenty, jsem nikdy nepotřebovala. Holčičky z radostí komentovaly svítící neony a hlavně ta mladší výskala nadšením. Proč brát děti na Matějskou….
Až jednou, nepovedl se nám den, mě nebylo dobře, holčičky zlobily a já nastupovala do tramvaje vzteklá a zamračená. Celou cestu jsme se mačkaly, holčičky řvaly, jedním slovem hrůza. Šla jsem domů skoro v slzách. Pak jsem se zamyslela a uvědomila si, že svět kolem nás je trochu jako zrcadlo. Jak se na něj tvářím , tváří se na mě. Od té doby jsem začala používat několik triků, které každému doporučuji -
Zdá se vám to hloupé? Špatně se mračí na člověka, co se usmívá, komentářem upozorňuji, že jsme tady a také trochu zdůrazňuji, že děti vychovávám, stejné oblečení mi usnadňuje orientaci a u spolucestujících vzbuzuje úsměv, žádostí o pomoc si ulehčuji život a současně upozorňuji ostatní, že něco není v pořádku.
Určitě nejsem jediná, kdo začal tichou revoluci v srdci svém i ostatních. Tento týden jsem jen se synkem v kočárku absolvovala velmi bariérovou cestu s náměstí Republiky na Barandov. Pouze u Masaryčky jsem musela oslovit pána, aby mi pomohl. Na eskalátorech mi bez požádání další muž pomohl přidržovat kočárek, při přestupu na Smichově z metra na autobus mě byla pomoc nabídnuta než jsem se stihla rozhlédnout. Autobus byl bezbariérový . Přibylo míst kam mohu s kočárkem a při výletu na oběd s dětmi již nejsem odkázana na rychlé občerstvení. Až Jakoubek povyroste bude dětské koutky na mnoha mistech vnímat jako samozdřejmost.
Stále je velký nedostatek betonu v ulicích, ale za pět let výrazně ubylo betonu v lidech. Spousta z nás vícenásobných rodičů jistě najde hodně příkladů, jak se "beton" přesouvá tam kam patří . Vím, že je mnohem jednodužší si stěžovat, než hledat řešení a hlavně CHVÁLIT KAŽDOU I DROBNOU POZITIVNÍ ZMĚNU. Jako rodič vím, že pozitivním přístupem a pochvalou dosáhnu při výchově lepších výsledků, myslím,že naše děti nejsou jediní, kdo takové chování potřebuje a ocení. CO MYSLÍTE VY?
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.