Volání divočiny

Za těch několik let v cizině jsem si potvrdila pravidlo, že jen společná rodná řeč není ještě zárukou velikého přátelství. Nemám absolutně nic proti ostatním Čechům. Jen se mi zdá, že přátelství se musí stavět na něčem víc než jen na češtině. Proto jsem s určitými rozpaky cestovala loni v květnu do Ottawy s tím, že se seznámím s Janou, Tomášem, Mikulášem a Andělou.

Kupodivu moje první dojmy byly pozitivní. Když se mě pak Pavel po návratu ptal, jací jsou ti noví perspektivní známí, s nadšením jsem odpověděla "tak správně švihlí". A Pavel mi rozumněl. Věděl, že pod výrazem "švihlost" se skrývá nekonvenčnost a řada jiných pozitvních vlastností, které je těžké definovat. A to byl začátek. Během roku jsme se stihli několikrát navštívit a podniknout pár akcí, strávili jsme společně Silvestra a jarní prázdniny. Naši kluci nadchli Mikuláše pro studium dinosaurů, Anděla zase dala Terezce několik kurzů o tom, že holčičky si hrají s panenkami, zkrátka i děti s padly do noty.

Letos na jaře se hodně mluvilo o stěhování do Čech a Tomáš si na rozloučenou naplánoval svou vysněnou cestu na Severní pól, jak tomu říkaly naše děti. Ve skutečnosti to mělo být jen "kousek" za polární kruh. Oblast polárního kruhu se v Evropě považuje ještě za civilizaci, v Severní Americe je to ale "země nikoho", ani pověstné lišky tam nedávají dobou noc. Když jsem viděla v Janině obličeji tu hrůzu při představě, jak přečkat tři týdny bez jakékoliv zprávy o Tomovi, navrhla jsem jí odreagování - dámskou jízdu, naši cestu do divočiny. Jen my dvě a děti někde týden pod stanem. Možná bych měla přehodnotit, kdo z nás dvou je vlastně "švihlejší", protože každý si mohl spočítat na prstech jedné ruky, že v době plánované cesty by mělo být Janino nejnovější miminko teprve dvouměsíční.

Severoamerický způsob kempování je mi mnohem sympatičtější než to, co si pamatuji z českých a slovenských kempů, kde člověk nemohl nezakopávat o šnůrky stanů sousedů a o nějakém soukromí si mohl jen nechat zdát. V severoamerických parcích jsou pro jednotlivé stany obyčejne připravené malé mýtinky, od nejbližších sousedů vás tedy přinejmenším dělí kousíček lesa (jak veliká je ta vzdálenost zaleží na typu parku, ale přece jen pokaždé člověk pocit soukromí má). A tak jsme začaly vybírat. Do několika hodin autem je těch možností spousta; moje kritérium bylo, aby park měl alespoň minimální zázemí (třeba sprchy), Janin požadavek - co nejméně lidí a co nejméně civilizace. Jana zvítězila, převálcovala mě svými argumenty. Vybrala místo, které není ani národní ani provinční park (t.j. větší kempovací pohodlí), ale přirodní rezervací . Bez elektřiny, bez telefonu a bez pitné vody. Na internetu jsme se dočetli, že tam obyčejně lidé jezdí střilet vysokou, lovit ryby nebo jen tak pozorovat zvířata (medvědy a vlky). A že pro nouzové případy je během dne k dispozici krátkovlnná vysílačka. To byla útěcha…

Celého nápadu jsem zalitovala jen dvakrát. Poprvé cestou tam. Jana mě sice upozornila, že posledních třicet kilometrů je štěrková cesta, ale neřekla mi, že tu cestu původně snad plánovali pro tanky a ne pro pohodlná městská auta, že pojedu krokem s drnčejícími skly hustým lesem, že celou dobu neuvidím ani živáčka (když nepočítám srnky a veverky), že do hodiny a půl autem od kempu nebude signál na mobilní telefon a že si budu připadat úplně ztracená. Přežila jsem ale cestu a jeden pohled od pláže mi všechno vynahradil - náhdherné jerezo a vodou čistou tak, že jsem něco podobného viděla jen na jihu Řecka, kolem hory a neprostupné lesy, žádná civilizace.

Moje druhá krize přišla první noc, kdy mi Honza dvě hodniny brečel, že ho bolí břicho. Já jako laik nepoznám zánět slepého střeva od obyčejné nevolnosti, navíc uprostřed noci člověk každou bolest a strach prožívá alespoň desetkrát intenzivněji. Střídavě jsem chodila budit Janu, co mám tedy dělat. Vůbec mě nelákala představa nočního cestování tou šílenou lesní cestou, Jana mi navíc tvrdila, že v okolních vesnicích bych stejně lékařskou pohotovost hledala marně. Moji bezmocnost umocnila Honzova věta: "Kdyby tu byl tatínek, ten by věděl, co mi je" - protože přesně na to jsem celou dobu myslela - kéž by tu byl Pavel a nebo kéž by alespoň fungoval telefon. Nakonec se nám všem nějak podařilo znovu usnout a ráno jsme s Janou usoudily, ze Honzovi zkrátka jen nesedla večeře. Naštěstí.

A zbytek týdne už byl jen pohádkový. Pláž jsem měli prakticky jen pro sebe (ze 40 míst pro stany byla obsazena jen čtvrtina), počasí nám přálo a nic nám nechybělo (možná jen zprávy o Tomášovi, ale na to jsme se právě snažily nemyslet). Mikulášovi se podařilo vykopat z písku dinosura - plastového pochopitelně - důkaz toho, že civilizace přece jen pronikla až sem. Užili jsme si sluníčka, koupání a komárů (co se dá dělat). Jana neodolala a jeden den povozila děti na kánoi (já dávám přednost pevné půdě pod nohama a dobrovolně jsem v té době hlídala Kašpara). Mimochodem, Kašpar je živým důkazem toho, že dvouměsíční kojenec může nejen přežít, ale dokonce i prospívat týden v lese bez všech vymožeností, které s sebou pevná střecha nad hlavou, teplá voda a elektřina přináší.

Medvěda ani vlka jsme naštěstí neviděli, Jana mě uklidňovala, že jsou plaší a zůstávají severněji dál od lidí. Ostatně našich šest dětí vydávalo dostatečný hluk na to, aby je zaplašily. (Nejtišší byla Katie, to ale v 15 t.t. ještě nejde považovat za žádnou zásluhu.) Kromě zmiňovaných komárů, srnek a veverek s námi bydlel králík - chodil se pást přímo před Janin stan, celkem přátelský a vypasený svišť, chipmunks (chipmunks vzpadají jako malé pruhaté roztomilé veverky, ale nejsou to veverky, český výraz jsem pro ně nikde nenašla, omlouvám se) a Pan Mýval. První večer jsem neprozřetelně vystěhovala zásoby na celý týden ven z auta a uložila je za stan. Všechno bylo v plastových bednách s pevným víkem, říkala jsem si, že to žádnému zvířeti vadit nemůže. Hm, mývalovi ano. Dupal, funěl a vztekal se větší část noci, protože se nemohl dostat dovnitř. Uspokojil se s tím, že našel zapomenutou načatou krabici z džusem a miniaturní sáček s odpadky. Vyhrál. Další noci jsem absolutně všechno (včetně pitné vody) zamkla do auta - vyhrála jsem já, ale Pan Mýval vyzrál na Janu - ta pověsila pytel s odpadky vysoko na strom. Žádné vysoko není ale dostatečně vysoko pro mývala, teď už to víme. Zase vyhrál. Následujicí noc se zmocnil Janiny zapomenuté sklenice s cukrem se šroubovacím uzávěrem a inteligence Pana Mývala stačila k tomu, aby po dlouhém funění, vztekání a prskání uzávěr odšrouboval. Mnohom snazší by bylo skenici rozbít, to bychom ho ale podcenili. Úplně poslední noc skončila remízou (t.j. já se nevyspala a mýval se nenajedl)- mýval se šíleně vztekal u našeho auta a já marně premýšlela proč. Až když jsem ráno uviděla spoustu chlupů a otisků tlapiček na střeše auta a všimla si okénka, které zůstalo nedopatřením otevřené na deset centimetrů, došlo mi to. Byl to dostatnečný prostor k tomu, aby cítil všechny dobroty uvnitř, ale moc malá šterbina, aby se k nim dostal.

Poslední ráno přišel déšť, bylo to tak symbolické. Balili jsme mokré stany a loučili jsme se s jezerem zahaleným do mlhy. Možná ten déšť naše loučení usnadnil, protože jsme alespoň měli jeden důvod jet domů.

Chtěla jsem Ti dnešním povídáním poděkovat, Jani. Já sama bych na podobný výlet do divočiny odvahu neměla a to by byla veliká škoda. Přece jen to prvenství ve "švihlosti" patří Tobě. Příští léto nám budete chybět.