Jak se hledá hrad

Loňské záplavy nám odřízly cestu do Volar a tak se stalo, že jsme byli donuceni jet starou cestou. Okolí klikaté silničky bylo tak kouzelné, že u starého hřbitůvku uprostřed lesů nám to nedalo, zastavili jsme alespoň na chvilku. Kluci nápad přivítali jásotem, společně se do lesa dostaneme zřídka. Hned za prvním stromem se krčil hříbek. Když už houby rostou, tak je tu nenecháme! Lesní stezka nás vedla stále hlouběji do lesa a pak jsme narazili na skalní stěnu. S jeskyní! Panečku! Takže dobrodružství! "Teče tam voda, mami." "Vlezeme dovnitř!"

Archeologické sklony mých dětí, na které domácnost doplatila ztrátou všech kladívek v zrušeném lomu, se opět hlásily k životu. Přes podrobný průzkum pozůstatky "lovců mamutů" prokázány nebyly. "Hele, spustíme Vojtu támhle do té díry. Pojď sem!" Martin by klidně vědě obětoval vlastního bratra. "Ne! Dál nikdo nepoleze! Nebo se vrátíme!" Kdoví jak je to hluboké… Ještě se nějaký balvan uvolní…Nechci domyslet. Naštěstí jeskyně brzy ztratila kouzlo. Táta zamyšleně pravil: "Tady někde by měl být hrad. Nemůže to být daleko." Kluci okamžitě zabrali. "Půjdeme se na něj podívat, že jo, že jo, že jo!" Vlastně proč ne? Na návštěvu můžeme přece přijet i později. Kde ale ten hrad může být? Přece na kopci, kde jinde! A tak se mužská část rodiny rozhodla zdolat před námi se tyčící skalisté výšiny. Na matku, obutou ve střevících, se nikdo, jak jinak, neohlížel. Naopak, takřka po každém, mnou obtížně zdolaném metru nadmořské výšky mi chlapečkové vnucovali nalezené houby, které po vydatných deštích rostly všude, nejspíše i přímo ze skalisek, a asi abych nezlenivěla, i manžel na mě čas od času zahoukal : "Nezapomeň se podívat támhle za ten keřík!" Muži jsou lovci, ženy sběrači …ne? Strach, že Vojtíšek někde uklouzne a skutálí se, vybudil ve mně nečekané horolezecké vlohy. Jak to, že ostatní nevidí, že ten jejich podnik není bez rizika? Skály vzbuzovaly dojem opevnění, ale když jsem se konečně doškrabala na vrchol, sdělil mi smutně Martin, že hrad tu žádný není. Jestli si s tátou mysleli, že budu sdílet jejich zklamání, spletli se. Naopak, vyhlídka na návrat se mi moc líbila. S výletem jsem byla spokojená, těla jsme protáhli, zdravého vzduchu se nadýchali. A hřiby není kam dávat. Paráda. V ostatních však zůstal hlodat zub porážky…Ten hrad …

Nepříjemné události zbylého léta a podzimu všem daly rychle zapomenout na ztracenou zříceninu, najednou jsme měli úplně jiné, vážné starosti.

A je tu další léto a prázdniny. A tak… "Hrad je za řekou" pravil, v sobotu po obědě, jakoby mimochodem, můj choť, "místo šplhání jsme se měli spustit do údolí." Za léta společného soužití jsem už vycvičena, proto zbystřím, že když se můj nemluvný manžel na mě s větou obrátí. Tentokrát jsem pochopila napoprvé. "Jedeme na výlet, kšiltovky a obouvat!", zavelela jsem směrem k potomkům. Žádné další přípravy se nekonaly (jak lehkomyslné) a o půl hodinky později už nás objal úlevný stín šumavského hvozdu. Pěkné počasí slibovalo nenáročné výpravě úspěch. Dobrá nálada nás provázela. Ozbrojila jsem se malým houbovým košíčkem. Vím, v takových vedrech houby nerostou a tak úlovek nehrozí. Ale, co kdyby…? Sestup do údolí až k řece, po strmé, leč vyšlapané uzounké stezičce, se mi líbil. Dětem také, soudě dle jejich výskotu, který musel zahnat všechny vlky široko daleko. A to jim prosím od malinka vštěpuji, že v lese se chodí potichu... Povodeň přeměnila úzkou stružku horské říčky v dravý živel, který prohloubil a rozšířil koryto o pěkných pár metrů, i po roce v člověku zatrne při pohledu na obrovské balvany rozeseté všude kolem, ani ta vegetace se nedokázala ještě vzpamatovat. Skákání z balvanu na balvan kluky bavilo, ale našim cílem bylo přece vypátrat hrad! Lávku přes řeku vzala voda, ale nevadí, balvanů bylo tolik, že překonat skromný tok bylo hračkou i pro mě. Před námi se vinula stezka, používaná ke svozu dřeva a tak, hurá vzhůru ku hradu. Pěší výlet je ideální k lekcím botaniky i zoologie a tak jsme, bylinku po bylince, s tátou daleko vpředu stoupali, stoupali a stále stoupali. Mateřskému oku neušly porosty s lesklými bobulkami kolem cesty. "To je vraní oko", ubezpečil mě Martin.

"Straaašně jedovaté", dodal Vojta. Sláva, dmula jsem se pýchou, včasné poučení se vyplácí, děti mají dobrou paměť. Sem tam postavená kamenná zídka vzbuzovala naději, že se o pár metrů výše objeví i stopy středověké stavby. Zatímco mladší Vojta statečně šlapal, nadšen společným podnikem, starší Martin po nějaké té hodince pochodu počal žbrlat, jednou bylo horko (bylo), pak dostal hlad (není divu), něco ho kousalo (jen jestli). Snažila jsem se ho povzbudit, ale docela jsem mu rozuměla, také jsem zatoužila po domově. Jenže… manžela zřejmě zachvátil sportovní duch. "Ten hrad musí být už blízko. Přece se nevrátíme, už jsme tak vysoko." (Taky jsem si všimla…) "Zkusíme to ještě tudy." Před námi se objevila další (kolikátá ?), opět stoupající (to nepřekvapí) cesta. Netušila jsem, že na pohled mírné pahorky šumavské dosahují tak zrádných výšin … ach jo… Porosty postupně vymizely, les nabyl ponurého rázu, zřejmě se počalo stmívat. Naštěstí všechny hory mají vrchol. I tato. Dobyli jsme ho. Čím to, že to nevzbudilo zrovna nadšení? Přitom to místo bylo nepochybně zvláštní. Vrcholek byl obkroužen hlubokým příkopem pravidelného tvaru. Nezdálo se však, že by se mohlo jednat o příkop hradní. Na prostřední ostrůvek o průměru tak pět metrů by se asi ani ten nejmenší hrad nevešel. Nejspíš zde kdysi přistálo UFO a svými motory vypálilo kruh o hloubce dvou metrů. Nebo…Obraz vesmírného plavidla v mé mysli vystřídala představa krutého pána, který zlomyslně nutil ubohé nevolníky za trest kopat na vrcholu strmého kopce hluboký, nesmyslný příkop ….největší zločince pak zřejmě přivazovali na ostrůvku, aby je lítá zvěř roztrhala. (No, nedivte se, dějepis je odjakživa mou slabou stránkou.)

Vzdali jsme to. Už jsme netoužili najít hrad, takhle láhev vody…Odevzdaně (a hladově) jsme se plížili lesním šerem zpátky. Těsně pod vrcholem jsme narazili na spoustu lišek, to mi vrátilo náladu, já totiž k smrti miluji lišky na smetaně…s novým brambůrkem…Ze zasnění mě vytrhl hlásek Vojty: "Co se stane, když se sní to vraní oko? " "Co se stane,…" Marně vzpomínám na příznaky otravy, kdysi jsem to měla v malíku, jenže ty vědomosti tak nějak časem mizí z hlavy…. "Asi rozbolí bříško a musí se do nemocnice." , snažím se vybruslit z otázky. Najednou ve mě zapracoval mateřský instinkt. Podívala jsem se na Vojtu pozorněji. Vypadal nějak podezřele. Proč ho to vlastně zajímá? Jako blesk mnou projelo leknutí následované provázené strnutím svalstva z šoku. Vy totiž neznáte Vojtu! Všechno zkouší na vlastní kůži a přivádí tím osoby za něj zodpovědné k nepříčetnosti: "Doufám, že jsi ho neochutnával!?" Odpovědí mi bylo mlčení a cudně sklopené řasy. Drsně jsem s ním zalomcovala : "Řekni, žes to nejedl, že ne…nebo opravdu jo?!!!! Kolik jsi toho snědl?!!!"

"Asi tři?" tázavě vzhlédne synátor. Zachvátila mě panika. Musím volat sanitku, nebo nám pošlou vrtulník? Vrtulník tu asi těžko přistane…. Co mám dělat? Než se dostaneme z lesa, potrvá to určitě nejméně půl hodiny, než přijede sanitku, horečně přemýšlím, mám ho donutit zvracet? Může to být smrtelné? Jak se projevují první příznaky?!!! Nohy se mi podlomily úzkostí. Posílám Martina bleskem pro tátu, který už je zase dávno vpředu před námi, snad si bude vědět rady…minuty ubíhají… "Mami, neboj, to je jen legrace." Bezelstná tvářička, usměvavá pusinka. Bezelstná jo?!!! Potvora, příšera, ne dítě !!! Zírala jsem na něj stále ještě vytřeštěnýma očima… "Legrace, no počkej, já ti dám legraci!" …srdce mi pořád bilo jako zvon...lapla jsem po dechu…ani jsem neměla sílu po něm plácnout…Příšerný vztek posléze vystřídala úleva…nakonec…nic se nestalo, že?

Táta se evidentně pobavil…

Myslíte, že těch výprav bylo dost? Kdepak. Uplynul pouho pouhý týden a nalezla jsem muže zahloubaného v turistické mapě, Martina s busolou a Vojtu oblečeného do "maskáčů" s dalekohledem kolem krku. Povzdechla jsem si a do košíčku přihodila stručnou příručku "První pomoci". "Musíme proti proudu." Byli si zcela jisti, že tentokrát už ten zatracený hrad najdou. Ze srázu dolů to brali nedočkavými skoky. Zkratkou. Já se k vodě opatrně spouštěla již osvědčenou stezkou. V tom se přede mnou nečekaně vynořila evidentně polomrtvá, zpocená dvojice, každý z nich kolo přes rameno. "Blázni," blesklo mi hlavou. "S kolem v TOMHLE terénu?" Paní mě zoufalým hlasem oslovila: "Netušíte proboha, kolik tak může být hodin?" Omluvila jsem se, že nemám hodinky. "Ale to nevadí, alespoň přibližně - je poledne, nebo šest večer?" Ubezpečila jsem ji, že více než tři odpoledne nejsou, což ji viditelně rozveselilo. Tak v tom nejsme sami, pravila jsem si v duchu pochmurně. Možná překročili bludný kořen. Pohádky mají, jak je známo, pravdivé jádro. Zbytek expedice tou dobou už dávno jásal nad nalezenými pozůstatky mostu. Při přechodu řeky jsem jednu chvíli zlomyslně zadoufala, že má drahá polovička sklouzne do vody. (Marně.) Děti narazily na cestičku, nejspíš ji vyšlapali mravenci. "Hurá, musíme tudy!" Rychlý výstup a konečně… zamáčkla jsem slzu... Vysoko nad řekou, zahalen lesy, tyčil se majestátní hrad Hus. Tak dobře, tyčila se tam jeho jediná majestátní stěna dochovaná do dnešního dne. Kupodivu se dochovala až na samém okraji srázu. Tohle že stavěli lidé? Kolik se jich při tom asi zabilo? Chudáci. Br, ten středověk byla hrozná doba! Netrpím závratí, přesto mi pohled dolů nedělal dobře. Jací bychom byli turisté bez fotoaparátu! Martin fotil a Vojta mu ochotně pózoval. Vedle dochované zdi. Na okraji propasti, na jejímž dně šuměla skalistá řeka. Jestli couvne…Pár centimetrů… Zařvala bych hrůzou, naštěstí jsem si uvědomila, že pokud vykřiknu, dítě se lekne a jehličí mu tím spíše podjede pod nohama. Opatrně jsem se k Vojtovi plížila, abych ho, nenápadně, převedla kus dál, aniž bych ho upozornila na svůj strach. Cože? Zbytečné obavy? A co ten pomníček opodál, ozdobený květinami? Ha?!

…

Po třech pokusech se každý z nás stal expertem - najdeme hrad Hus i se zavázanýma očima. Že normální lidé naleznou hrad hned napoprvé? A už jste ho někdy dobývali z OPAČNÉ strany, než vedou turistické stezky? Zkuste to, určitě se pobavíte…

(Obzvlášť matky.)