Znám pár chlubilů, kteří si zakládají na tom, že sedmý den tráví ve firemní kanceláři. Házím je do stejného pytle jako nedělní zahrádkáře a chalupářské kutily.
Předem upozorňuji, že následující řádky nejsou namířeny proti ženám a mužům, kteří pracují v nepřetržitých provozech. Těchto lidí si hluboce vážím a nenapadlo by mě proti nim použít sebemenší dávku slovní ironie.
O to silnější "munici" hodlám v příštích letech spotřebovat v neprospěch jedinců, kteří svým životním stylem zpochybňují význam dne, v jehož názvu je obsaženo sladké nedělání.
Zavání vám to pomstychtivostí? Mně také. Ale nemůžete se divit. Mimochodem - co byste dělali, kdyby vás místo ptačího zpěvu probudila velmi hlučná sekačka na trávu? V neděli ráno! Stříleli byste z okna? Nebo jen vnitřně šíleli? Jasně, rozumím vám - polštář na hlavě je taky účinný. A jak byste o den později reagovali na řeči kolegů v práci - na ty jejich tlachačky, co všechno stihli udělat na chalupě? Připadá vám normální, že montérky jsou rozšířeným nedělním oděvem?
Tuhle jsem se už neudržel a začal polemizovat s jednou kolegyní. Chlubila se totiž, kolik toho v neděli udělala na zahradě. Nabídnul jsem alternativu: například výlet s vnoučaty, výlet bez vnoučat, parník, zoologickou zahradu, zámek, hrad, výstavu, procházku lesem či historickou částí libovolného města.
"Na to já nemám čas, já mám moc práce," bránila se urputně. Přitvrdil jsem a pravil na to, že nedělá dobře, protože dává špatný příklad mladším generacím (třeba právě těm, co si často zakládají na nedělních "presčasech" ve firemních pracovnách). A vůbec, padesátá létá dvacátého století jsou přece dávno pryč. Úderničení všeho druhu je zkrátka úlet. Myslím si.
"Já jsem tak zvyklá, mě nezměníte," mlela si svou. "Jestli máte ráda svoje děti a vnoučata, měla byste se o to pokusit," promluvil ze mě odporný moralista, až jsem se trochu lekl, ale nedalo se nic dělat, bylo to venku. A už jsem cítil, že tahle debata vyznačující se vzájemným nepochopením musí rychle skončit. "Neděle je svatá," říkám a v tu chvíli se mi v hlavě otevře zasutá schránka paměti.
Je to jako sen... Je mi devět let, chystáme se na nedělní návštěvu babičky a dědy ve Velkém Oseku. Táta si bere tesilové kalhoty a světlou košili, máma sahá do skříně pro nový kostým. Náš byt má jinou atmosféru a před domem stojí náš naleštěný Spartak. Včera dopoledne jsme ho s tátou pulírovali. Na neděli. Jsem dítě, neumím to popsat, ale cítím, že něco je jinak. A teď si uvědomuji, že to přichází pravidelně - každý sedmý den. To něco, co má v sobě tradici, úctu, pokoru. To, co je nutno chránit.
"Neděle je svatá. Já to tak prostě mám. Montérky nechávám ve skříni. Děda s babičkou to dělali stejně, ti vaši určitě taky," říkám postarší kolegyni, která je už řádně vytočená (kdyby mohla, přejela by mě sekačkou a pro jistotu dodělala motykou).
"A nejste vy náboženskej fanatik?"
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.