Proč Adámka maminka nechce?

Když jsem listovala slabikářem svého syna (H. Mühlhauserová, J. Svobodová: Slabikář pro 1. ročník základní školy. Nová škola, Praha 2005), zarazila jsem se nad stránkou 92 nadepsanou titulkem "Proč maminka Adámka nechce". Příběh, který prvňáček přelouská, říká asi následující: Adámek cítí vůni z kuchyně, přiběhne k mamince a říká: "Dej mi jíst! Mám veliký hlad! "Reakce maminky chlapce ohromí: "Kdo to tu křičí? To ty, kluku? Jdi pryč! Já tě neznám." Chlapec pláče: "Maminka mě nechce."

Naštěstí tatínek zjistí, v čem je problém - Adámek neřekl slůvko "prosím".

Zabývám se vývojovou psychologií a zvláště vývojem psychické odolnosti dítěte. Z takového příběhu mne obchází hrůza, ačkoliv se zdá, že jde o reakci běžnou, když se dostala i do slabikáře. Pro dítě je nesmírně důležitý pocit, že je rodiče milují a přijímají i s jeho chybami. I my dospělí někoho takového potřebujeme, abychom mohli rozvíjet to dobré v nás. Nesprávnému chování musíme samozřejmě klást hranice, ale jde to i jinak. Formulace naší kritiky směrem k dítěti není jen slovíčkařením. Věty typu "nikdy z tebe nic nebude" nebo "tohle mamince nesmíš dělat" se vrývají hluboko do dětské duše a páchají své drobné i větší zlo i v dospělém věku.

Vraťme se na začátek příběhu. Maminka peče, Adámek cítí vůni, přiběhne a křičí: "Dej mi jíst! Mám veliký hlad!" Máma se otočí: "Adámku, ráda ti koláč dám, ale zkus to říct jinak." Adámek přemýšlí. Pak říká: "Mami, prosím, dej mi jíst! Mám veliký hlad!" Maminka se usměje: "Tu máš koláč!" Příběh je o dvě třetiny kratší - chlapec nepláče, nemyslí si, že ho maminka nechce a nemusí hledat útěchu jinde. Příliš snadné řešení? Mám vyzkoušené nejen na vlastních dětech, že navržená replika u normálně vychovaného prvňáka funguje.

Poznámka PhDr. Heleny Chvátalové: Na okraj tohoto příběhu: Vyprávění o chlapci, kterého maminka "nechce", protože neřekl slůvko"prosím" je už značně starého data a je neuvěřitelné, že se znovu dostalo do slabikáře. Pamatuji si je dodnes ze své čítanky asi pro 2. nebo 3. třídu z úplného počátku 60. let. Jen se chlapeček nejmenoval Adámek, ale tuším, že Péťa a příběh měl jakéhosi "sovětského"autora...