Bude někdy líp?

Po osmi měsících jsem se ocitla v soudní síni, kde nás prohlásili za ty, kteří se "dohodli" na rozvodu. Nesouhlasila jsem s tím, manžela jsem dál milovala, nicméně nebylo zbytí. Chtěl rozvod a přes to nejel vlak. Předcházelo tomu každodenní mluvení o tom, proč se tak stalo, co se vůbec stalo, že najednou jsem nebyla ta, která měla být tou pravou. Měli jsme spolu krásného dvouletého syna, na kterého jsme se načekali 4 roky a který byl tzv. vytouženým dítětem.

Nyní je to bezmála rok, co jsme už se synem sami. Asi po 3 měsících po rozvodu jsem se potkala s klukem, který byl sympatický, tak nějak byl jakousi náhradou na mé pochroumané srdíčko, které tolik utrpělo. Rozuměli jsme si v běžných věcech, tak nějak jsem ho brala jako dobrého kamaráda. Asi po měsíci se ke mně nastěhoval do domu, který jsme s bývalým manželem postavili a který jsem si u rozvodu "vybojovala". Samozřejmě že s domem zůstala také hypotéka a dluhy, které jsme ještě neměli splacené, ale hlavně, když jsem měla se synem kde být. Od té chvíle se mnou můj přítel bydlel a dosud bydlí.

Je to už přes půl roku, co se známe, ale díky tomu, že si bývalý manžel občas jezdí pro syna, vidíme se, nepřestali jsme mít špatný vztah, tak díky tomu cítím, že to s nynějším partnerem není ono. Jako bych už neuměla naplno milovat, jako bych se bála znovu zamilovat, aby tam zase nenastalo to "ticho", kdybychom se rozešli. Můj nynější přítel je hodný, dává mi pocit sebevědomí, ví, jak jsem ten rozvod prožívala, dává mi čas se z toho vzpamatovat, je pozorný, občas samozřejmě také náladový, jako každý chlap. Předchozí vztah měl před sedmi lety a od té doby nikoho nehledal. Takže se z něj stal tak trochu "sobec", který někdy myslí jen na sebe a na mě se synem jako by zapomínal.

Někdy si nerozumíme, co se týká výchovy syna, protože on bych vychovávaný tvrdou metodou - uděláš, dostaneš, neuděláš, nebudu tě mít rád a nedostaneš nic. Samozřejmě, že jsou i světlé chvilky, kdy si se synem absolutně rozumí a vidím na nich, jak se spolu cítí dobře a syn na něm může někdy oči nechat. Samozřejmě to není jeho pravý táta, ale někdy mi přijde, že ho má raději než svého biologického otce, který za ním skrz vytíženost v práci zas tak často nejezdí. Asi je to tím, že jeho táta s námi už nebydlí a není mu poblíž, kdykoliv ho pak nějak potřebuje.

Proč tedy já i když vidím, že se synem dobře vychází, ho neumím milovat na 100 %? Proč tam už není to samé, jako bylo u mého bývalého manžela a proč když jeho vidím, tak je mi pořád ještě líto, co se stalo, že nás se synem tak lehce opustil a neuronil ani slzu? Proč mě to pořád tak bolí, když už by snad po více než roce odloučení nemělo? Chtěla bych svého nynějšího partnera milovat, ale cítím, že to prostě není ono. Proč? Pokládám si tuhle otázku a nevím si s ní rady. Je to všechno o čase? Že za pár měsíců bude líp a za nějaký ten rok ještě lépe? A bude vůbec někdy líp?