Ten náš vztah pohádkový

Vzorky bramborových salátů od babiček, tchýní a přátel ještě dožívají v ledničce (letos se vám kupodivu podařilo nepřecpat se tak moc jako leckdy v minulých letech), v TV omílají reprízy asi deseti tradičních pohádek (řízlých občas nějakou tou právem zapomenutou, vyhrabanou z nejzaprášenějšího kouta archivu) a na člověka jde chtě nechtě malinko rekapitulační nálada. Co ten můj život, vztah, jak jsem si to pohnojil a pěkně mi to vyrostlo či uschlo. Holt, zahradničení je věda a já se omlouvám, asi to bude malinko delší :o)

Stačí pozorovat a poslouchat cvrkot lidského mumraje. Je to ta nejzákladnější a nejpřirozenější věc - vztah dvou lidí, obvykle opačného pohlaví (ne nezbytně, samozřejmě), ať už posychrovaný nějakým tím glejtem či vůbec ne. Někdy vydrží věčně, někdy pár dní, ale mudrovat se nad tím bude od nepaměti do nepaměti a mám tak trochu pocit, že nejsme úplně upřímní a realističtí, podobně jako v mnoha jiných ukazatelích "kvality" života. Ženeme se za něčím, co vlastně ani neexistuje a je neměřitelné. Je to lidská groteska, všechny ty něvěry jinak spořádaných otců a zálety zodpovědných manželek, utíkání se postarších páprdů k mladším milenkám, ve snaze zastavit čas… Dobře, asi může být ne úplně špatné dopřát si v padesáti "řezivo" ve věku své dcery, ale lovci prominou - vždyť je to ubohost až dětinská. Sex je krásná věc, ba že koření je nezbytně třeba a taková pořádná š……, ehm, rozvička, dokáže udělat divy, o tom žádná! Ale ruku na srdce, atleti, vždyť ta vaše manželka je beztak v posteli lepší než všechny ty extra čičinky s holým pupkem v mínus deseti na chodnících, co na ně valí mlsně oči všichni řidiči (včetně vás), div že nedojde k hromadné kolizi! A na rozdíl od té vyzábliny vám porodila a vychovává (vychovala) děti (samozřejmě váš podíl nikdo nepopírá), plus milion dalších "otročin" a zaslouží si být blahořečena! (A tak co, jsou Vánoce, proč bych si trochu nezařiťolezil u něžné části čtenářstva, není to těžké, vždyť je to 100% pravda, ne?!) Ne, nenarostly mi růžové brýle, a znám ty okamžiky, kdy nejen že necítíte ke svému drahému/ drahé přehlubokou lásku, anóbrž pěknou nasranost a nejraději byste ho/jí pohřbili za živa nebo alespoň svázali izolačkou a na pár dní zavřeli do hodně temné komory na konci světa, protože tohle tedy bylo přespříliš, a to máte za to všechno! A o tom chci mudrovat, ne o sexu, ten je aroma, bez něj to téměř nikdy nešlape, ale jádro pudla je v těch statisících ostatních minut, co jste a nejste spolu.

Existuje vůbec v podání lidské rasy to, za čím zasněně hledí tolik dušiček, vyhlížejících ty vysněné prince a princezny, které jsou o tolik lepší než to, co máme doma? Ten krásný, harmonický vztah, kdy si vycházíte vstříc, tolerujete své poklesky, ctíte se, neponižujete, nehysterčíte, jste samé miláčku a mucky- muck, nepodrážíte se, všechno jde jako po másle, protože jste báječní a moudří, neznaje temná zákoutí mnoha letého soužití? Já vám nevím, zní to jako silná science fiction :o) Jenže o tom to je! Láska a vztah (zkraje je to spíš to první, po letech spíš to druhé, ale to je jen slovíčkaření a přirozeně přetavené totéž) není štíhlost, usměvavost, báječnost, ba ani ta rozvička ne, to umí každý! Stejně jako zapomenout, že ta ženská, co v kuchyni hopsá kolem plotny a je trochu při těle (stejně jako vy) a někdy trochu dost vynervovaná a supící a vůbec na zabití (stejně jako vy), byla před dvaceti lety taky mladá, hubená a samý vtip (stejně jako vy)! Pokora, pokora k toku času, to je to, co nám schází a čemu se všichni ti borci a borky snaží v hotýlcích utéct. (Ne, nejsem potulný kazatel typu "nevěra je hřích, hallelujah", jsme lidi, nesnažím se to popřít…)

Co se to tady snaží pan autor rozvlekle vykydat za pointu? Mám známé v důchodovém věku, jsou krásným párem, ruku v ruce, kafíčko na terásce, není pěknějšího ztělesnění harmonie. A tenhle pán mi nedávno řekl, na mé pochlebování o jejich štěstí, že ho manželka celý život sere a vlastně jí nesnáší - úsměv teď, blik! Jiný pár má dosti divokou domácnost, ostrá slova i mnohé předměty se něco nalétaly napříč jejich kamrlíkem, mnozí tradicionalisté si šuškají, jak se rádi nemají a on opak je pravdou, mají vlastně krásný vztah a milují se jako nikdo. Těžko hloubat, proč mně to nějak neklape a proč nemám sousedovic manželku/manželku, která je tak báječná (na rozdíl od té mé fúrie/sobce), protože podstata věcí není ten obal, co prodává, ale lidé jsou a budou slepí.

K těmto řádkům mě vyprovokovala nedávno slyšená starší píseň od kapely Nahoru po schodišti dolu band "Ze zvyku" (díky Michalovi), jejíž moudrý refrén zní:

Tak už si tě asi nechám - ze zvyku
nebudem už dělat žádnou paniku
znáš mý průjmy, kocoviny, vztek,
já tvý nadbytečný kila, migrény a brek,
tak už si tě asi nechám - ze zvyku.

Přijde vám to poněkud cynické, prosté lásky? Říkáte si (protože je vám dvacet tři) - tak takhle bych nechtěl/a dopadnout? Kdo má za sebou mnohaletý vztah, musí vědět, o čem je řeč a taky to, že (i) tohle je láska a ta slova mají svou letitou hloubku a ne ty vypíglované, mediální super párečky, usmívající se na vás z bulvárů, bez jediného beďárku, vypadající pod make-upem o deset let mladší, trousící kolem sebe všechny ty rozzářené obličeje...

Dámy a páni, běžte políbit tu svou/svého (případně udělejte, co vám oběma dělá dobře :o), poblbněte s dětmi a mějte se i napřesrok jak nejlépe umíte. A mějte se rádi :o)