Co to je, sakra, za krá.u?!

Je to týden, co jsme se večer po rodinném sáňkování vypravili, navzdory úpornému celodennímu sněžení, na cestu autem. Obavy z toho, jak budou vypadat vozovky v dalších dnech, nepřevážily, a my – manžel, 3-letý syn a já se 7-měsíčním bříškem, jsme vyrazili.

Vybrali jsme trasu na hlavním tahu, abychom měli jistotu upravené silnice. Bydlíme ve Velkých Přílepech, 10 km za Prahou, sníh tu nebývá nijak zásadní problém. Nicméně tentokrát byl.

Jak známo, kraj díky svému báječnému hejtmanovi p. Rathovi dbá hodně na zdraví občanů, takže hradí jejich zákonem stanovené poplatky v nemocnicích a také musí suplovat funkci zřejmě nefunkčního ministerstva kultury a nakupovat historické brožury v hodnotě mnoha milionů korun. Není divu, že sypače pak v neděli po celodenním sněžení mohou vyrazit až po 20. hodině večer.

Dorazili jsme na kopec, začali sjíždět, přičemž se pod námi ve vzdálenosti 400m rozblikala signalizační světla stojící kolony. Brždění vším možným se ukázalo být jako naprosto zbytečná záležitost, auto do údolí plynule sklouzlo. Kolem dokola sněhová bariéra do výše 1 metru, silnice naprosto nesjízdná, pod námi kolona, proti nám pravidelný linkový autobus.

Nevyhnutelná srážka dopadla díky duchapřítomnosti manžela výborně, nikomu se nic nestalo a odneslo to jen naše auto a blinkr protijedoucího autobusu. Nicméně auto a autobus vytvořily na silnici špunt, kterým projelo jen osobní auto v jednom směru.

A vlastně teprve tady bych měla začít.

Zatímco manžel řešil věci týkající se havárie, já zůstala vedle silnice s 3-letým synem. Hospoda nikde žádná. Domov vzdálený 5 km, jenže po neupravené uklouzané silnici plné sněhu. Tma. Zima. A trocha nezbytného stresu zajisté, neb srážka v poměrně pokročilém stadiu těhotenství není pro jeho průběh úplně ideální. A tlačící močový měchýř. A dítko, které, přestože všechno přestálo bravurně a chovalo se fantasticky, už toho přesto začínalo mít plné zoubky a začínala mu být zima.

Čekali jsme na příjezd policie a zdálo se, že ještě dlouho (několik hodin) budeme.

Po hodině se v potřebném směru objevil další autobus. Bylo jasné, že bez přesunutí havarovaného auta neprojede a ucpe silnici definitivně. Manžel se rozhodl naše auto ze silnice odsunout. Zároveň jsme se spolu dohodli, že se mezitím pokusím s dítětem dostat na nejbližší zastávku a přijíždějícím autobusem se dostat domů.

Plán jednoduchý, logický. Jenže…silnice uklouzaná, metrové bariéry kolem dokola, zastávka nahoře v kopci cca 300m od nás. Dítě sice v kombinéze s reflexními proužky, ale zdaleka ne v ideálním množství, já celá černá, neviditelná hrouda. Nevhodná obuv. Nic moc představa, že se pustím kopcem vzhůru s dítětem, které nemohu nést, po silnici, kterou pokrývá uklouzaný ledový povlak, s protijedoucími přijíždějícími auty, která v různých místech náhodně začínala tancovat smykem… Sledovala jsem silnici a přijíždějící auta a odhadovala, nakolik už dítě odhodit do závěje, či nakolik to to auto zvládne. A stres stoupal a dítě to cítilo a patřičně reagovalo.

Upřímně: potkat v autě na zmrzlé neupravené silnici v zimě, ve tmě, v kopci uprostřed vesnice černou těhotnou osobu vláčející vzhůru malé dítě, pomyslím si něco o naprosto nezodpovědném pitomém skotu, který si pro zábavu riskuje životy všech tří, místo toho, aby v klidu zůstal doma.

Pak to přišlo. Cca po 100 metrech v kopci. Nervy na pochodu, dítě s pláčem na krajíčku. Uprostřed ledovky, jediné jištění případný skok do závěje. V protisměru zastavilo auto a řidič stáhnul okénko. Čekala bych všechno, ale ne to, že se na nás usměje a zeptá se, jestli nechceme vzít zpátky do Přílep. Zírala jsem na něj jak na zjevení. Na upejpání jsem neměla náladu, okamžitě jsem nesmírně vděčně přijala nabídku. Otočil auto, naložil nás a odvezl cca 6 km domů. Dokonce přitom dokázal klábosit s dítětem. Mladý a dosud bezdětný pán.

Nechápu, jak pana Krejčíka napadlo nabídnout nám pomoc. Každopádně jsem mu za to hrozně vděčná. A mrzí mě, že nemohl kvůli naší havárii na tenis. A mrzí mě, že ho vůbec neznám a ani nevím, kam mu poslat bonbóny nebo cokoliv, aby věděl, že mu fakt děkuju.

Tak doufám, pane Krejčíku, že máte aspoň někde nahoře připsanej jeden dobrej skutek.

A taky se kaju. A doufám, že až příště uvidím kohokoliv v situaci, kdy mě zase napadne něco o skotu, že v sobě najdu dost pokory, abych se dokázala včas plácnout a zamyslet se, jestli náhodou dotyčný jedinec momentálně nemá na vybranou a není spíš čas, abych se chovala lidsky.