Milenka: hlavní, nebo vedlejší role?

Často je spojují stejné životní příběhy v dětství a dospívání, dokonce mívají podobné zdravotní problémy. A pokud čekají s milencem dítě, obvykle volí i stejné strategie, jak být co nejdříve po porodu znovu přitažlivé a sexuálně aktivní.

Užívat si s partou kamarádů, zamilovat se do spolužáka nebo kolegy, vdát se a založit rodinu. To je ideální scénář, který v reálném životě zdaleka vždycky nefunguje. Dívky, které v dětství zažily, jak to vypadá, když se rodina rozpadne, se mnohdy stejnou cestu nevydávají. V životních příbězích milenek, které vyrostly bez otce, jen s opuštěnou, nešťastnou matkou, se často setkáváme se zcela vědomým rozhodnutím žít jinak.

„V průběhu let jsem vysledovala, že ženy milenky, které ke mně přicházejí s nejrůznějšími problémy, mívají velmi podobnou rodinnou anamnézu,“ říká Helena Máslová, lékařka a terapeutka, která se specializuje na psychogynekologii a psychosomatické souvislosti reprodukce a ženského zdraví. Samozřejmě ne každá dívka z neúplné rodiny se v dospělosti ztotožní s kariérou milenky. I když s otcem velmi často odcházejí finanční zdroje a život neúplné rodiny je v mnohém těžší a náročnější, pro dívky je podle doktorky Máslové nejdůležitější, jak se k celé situaci postaví matka. „Dívka je svědkem toho, že otec odchází od rodiny kvůli mladší a atraktivnější ženě a doma zanechává zlomenou, zoufalou manželku. Nejednou ji navíc třeba i poníží neférovým majetkovým vyrovnáním po rozvodu. Pokud se rozvedená žena nedokáže sebevědomě postavit na vlastní nohy a samostatně žít, je poselství pro dceru jednoznačné: máma je v poli poražených, manželství je prohra, milenka je vítězkou. Dcery s touhle životní zkušeností jsou kandidátkami na ženy zajímající se a priori o ženaté muže,“ konstatuje Helena Máslová.

Starší muž jako chybějící otec?

Pokud jde o milenecké vztahy, bývá spíše pravidlem, že milencem je starší, ekonomicky úspěšný muž. Proto ostatně bývají milenky často označované jako „zlatokopky“, zatímco evoluční psychologové poněkud zaobaleně říkají, že tu jde o „zdroje“. To ovšem rozhodně neznamená, že dobře situovaný muž je jako nebohá lovná zvěř – se zmíněnými zdroji roste i jeho chuť se o ně dělit. „Počet milenek – stejně jako počet manželek v polygamních společnostech – roste s ekonomickým statusem. Obvykle si představujeme, že například v Saudské Arábii má každý muž tak čtyři manželky. Jenže ve skutečnosti většina z nich má jen jednu ženu, více manželek mají jen čtyři procenta mužů. Jisté paralely můžeme pozorovat i u nás. Úplně chudý muž bude patrně bez ženy, s rostoucím socioekonomických statusem se zvyšuje furiantství, promiskuita i tendence mít milenky,“ říká Helena Máslová.

Padesátník zpravidla disponuje většími zdroji než třicetiletý, což zvyšuje jeho atraktivitu v očích žen, které volí „strategii vítězek“. Nakolik tu ale může hrát roli určitá kompenzace otcovské role, o níž dívka rozvodem rodičů přišla?

Podle doktorky Máslové může hrát jistou roli zejména v případě, když odcházející otec zapomněl své dospívající dceři říct, že je v pořádku, že ji má stále rád. Dcera v pubertálním věku si (mnohdy i nevědomě) vztáhne „prohru“ i na sebe – nejen matka, ale ani ona nebyla dost dobrá. Proto otec odchází za lepším. Pokud v ní zůstane tento komplex méněcennosti, je na něj nejlepší terapií ženatý muž, který jí říká, jak je výborná a skvělá.

Jen milenka – nebo už chci víc?

Předávání zla. Tak hodnotí Helena Máslová svým způsobem uspokojující pocit milenky vítězky. Už není poražená, teď vyhrála. Teď je to ona, kdo získal muže, odvedl ho od jiné ženy a dětí. Časem se ale začínají strategie milenek přece jen lišit. „Některé ženy se rozhodnou, že muže využijí tady a teď a postupně si vybudují vlastní postavení. Budou nezávislé, nezranitelné – už nikdy nepřipustí, aby je nějaký muž srazil na dno – žádnému se neodevzdají,“ tak charakterizuje odbornice samostatné, nikomu nevěřící ženy.

Mnohé jiné milenky se ale časem přestávají cítit uspokojené v roli „té druhé“, už nechtějí jen sbírat drobečky odlomené z rodinného života svého milence. Přece jen zatouží po běžném partnerském vztahu, po vlastní rodině. „Zvolí strategii popínavé rostliny. Obepnou se kolem muže a čekají, kdy rodinu opustí,“ konstatuje Helena Máslová.

Psychobiologické zákonitosti partnerských vztahů totiž určují, že přirozený čas zamilovanosti trvá tak dva tři roky. Pak se vztah buď prohloubí (vedle vášně a intimity začne hrát významnější roli i důvěra, sdílení a laskavost), nebo ochladne. „Milenka cítí, že její atraktivita v mužových očích klesá. Pokud se jí nepodaří více ho k sobě připoutat, patrně ho ztratí. Muži, kteří ve skutečnosti nechtějí rodinu opustit, obvykle říkají, že ‚milenka začíná kyselit‘ – je nespokojená, začíná ‚prudit‘ podobně jako manželka. A tak se buď se vrátí k rodině, nebo si najdou novou milenku,“ popisuje zkušenosti se svými klienty terapeutka. Otěhotnět, mít spolu dítě. To je v milenčině strategii rozhodnutí, v němž se obvykle spojuje promyšlený tah, jak k sobě připoutat muže, s přirozenou, biologickou potřebou. Zdaleka ne každá žena se odhodlá milence k tomuto kroku motivovat přímo. Pak volí cestu „zapomněla jsem si vzít antikoncepci“, případně „zapomněla jsem ti říct, že jsem ji vysadila“. Vítězství či prohra v téhle partii bývá velmi individuální, ne vždy se to podaří předem odhadnout.

„Většina mužů ve vyšším socioekonomickém postavení se nechce očekávaného dítěte vzdát. Málokdy sami od sebe vztah ukončí,“ konstatuje lékařka a dodává, že pro milenky bývá typická extrémní snaha minimalizovat devastující následky těhotenství, porodu a kojení na vlastní tělo. „Častěji volí císařský řez z obav, že by se vaginálním porodem změnila kvalita partnerského pohlavního života a že by byl omezen šestinedělím.“

Druhá parta

Pro některé muže je milenčino těhotenství signálem k opuštění manželky a zpravidla dospívajících (nebo už dospělých) dětí, v mnoha případech situaci rozetne podváděná žena a požádá o rozvod sama. Podle zkušeností doktorky Máslové však muži často volí strategii „být zadarmo v kině“, tedy mít s co nejmenšími náklady všechno – známé pohodlí a zázemí rodiny i milenku s dítětem. V žargonu ženatých nevěrníků je to „druhá parta“. Někdy se ovšem milenka s věčnou rolí „druhé party“ nesmíří a iniciuje rozchod.

Každopádně dítě z „druhé party“ mívá tatínka jen občas, ne vždycky má táta čas oslavit s ním narozeniny – i Štědrý den obvykle tráví s „první partou“. „Život na ‚dvě party‘ funguje z hlediska dětí dost podobně jako porozvodové uspořádání. V konkrétních rodinách se setkáváme s nejrůznějšími formacemi. Individuální modely, které fungují nebo za cenu kompromisů a ústupků ještě projdou, se od sebe značně liší,“ konstatuje odbornice. Na jednom pólu je muž prakticky s dvojím životem a pečlivě skrývanou „druhou partou“, na druhém téměř polygamní soužití.

Nicméně dlouhodobé mimomanželské vztahy mají na zúčastněné vždycky devastující vliv. V psychosomatické ordinaci se doktorka Máslová často setkává s fyzickými projevy tohoto psychicky náročného životního stylu. Somatické potíže u mužů zpravidla vyplývají ze stresu souvisejícího s utajováním milenky. Ženy emočně zraňované partnerem, stejně jako ženy, jež si přinášejí z primární rodiny neuspokojivé reprodukční vzorce, velmi často trpí zdravotními problémy, které se dotýkají samé podstaty jejich biologického ženství. Mívají častěji vaginální záněty, premenstruační syndrom, dysmenoreu, psychogenně podmíněnou neplodnost, výraznější obtíže v klimakteriu…

Jak vystrnadit manželovou milenku?

„Když jsem zjistila, že si manžel už několik let vydržuje milenku, rozhodla jsem se pro rozvod. První, komu jsem to oznámila, ovšem nebyl manžel, ale právník. Ze svého okolí dobře znám případy žen, které postupovaly obráceně – a ve chvíli majetkového vyrovnání zjistily, že společně našetření peníze se kamsi ztratily a chalupa psaná na manžela najednou patří jeho bratrovi,“ říká pětapadesátiletá paní Hana. Její dospělá dcera hodnotí situaci rodičů s odstupem tří let takto: „Máma začala po rozvodu cestovat, jak si vždycky přála, má přátele a vypadá spokojeně. Táta si tu milenku vzal, má s ní dítě a teď si stěžuje, že když je nemocný, nikdo mu doma ani čaj nepodá.“

Ne každá žena ovšem považuje rozvod za nejlepší řešení. „Když pán uklouzne, pravá dáma se dívá stranou,“ doporučovalo se dříve ve vybrané společnosti. Dnes je známým zastáncem taktiky počkat dva tři roky, než mužova zamilovanost ochladne, například psycholog Jeroným Klimeš. Pasivní vyčkávání ale není recept pro každého.

V rámci párové terapie se Helena Máslová setkává s řadou způsobů, jimiž se ženy snaží zachránit manželství a přimět muže k rozchodu s milenkou. K těm „noblesnějším“ patří vyčkávací strategie spojená s posilováním vlastní atraktivity (péče o zevnějšek, pěstování vlastních koníčků, nesoustředit se jen na děti a domácnost, ale aktivně zaujímat i roli manželky a intimní partnerky). Podle Heleny Máslové bývá tento postup úspěšný zejména v případech, když manžel zná svoji ženu z dob, kdy i ona byla mladá a krásná – manželce hraje do karet bohatší společná životní historie. Důležitou podmínkou ovšem je, že nebyla nadobro zničená emocionální a intimní rovina vztahu.

Další taktiky jsou už více méně manipulativní – od těch nejdrsnějších hysterických scén (které partnera spíš odrazují, než by pomohly ke znovu připoutání), citové manipulace prostřednictvím dětí až po jemnější varianty. Například posilování společného prostoru „my“ – žena iniciuje programy, které manžela více vtahují do rodinného života, takže kvůli svému zaneprázdnění začíná milenku zanedbávat (kupříkladu rekonstrukce chalupy, častější akce se společnými přáteli, rodinné výlety, které jsou tak atraktivní hlavně pro děti, které se těžko odmítají).

„V případě, že mají manželé větší společný majetek nebo firmu, kterou by mohl mimomanželský vztah, resp. rozvod ohrozit, manželky často, a poměrně úspěšně, využívají partnerovu malou ochotu dělit se o majetek. Manželství zůstane zachováno, otázkou ovšem je, jaká je skutečná kvalita vztahu,“ dodává terapeutka.

Z kruhu ven

Přestože se téměř každé druhé manželství rozpadá, podle výzkumů většina Čechů stále považuje manželství za nejlepší způsob soužití muže a ženy. Pokud dojde k odhalení manželovy nevěry, více sympatií a pochopení okolí je na straně manželky, zatímco milenka bývá mnohem častěji vnímaná negativně jako ta, která rozbíjí vztahy a krade dětem tátu. Přesto v reálném životě nic není tak úplně jednoznačné a černobílé – manželky nebývají vždycky jen ty hodné a spravedlivé, každá milenka není prvoplánová „mrcha“. Dokonce se stává, že i milenka sama ukončí vztah, protože nedokáže žít s představou, že kvůli ní trpí jiná žena a děti. V řadě dalších případů ovšem muže na svou stranu získá. Pak nezbývá než opouštěným manželkám společně s terapeutkou Helenou Máslovou doporučit: Nezůstávejte na straně poražených, ukažte svým dcerám, že kvalitní život se dá žít i po rozvodu.

ODBORNÁ SPOLUPRÁCE

Helena Máslová vystudovala 1. lékařskou fakultu UK v Praze. Pracovala n na gynekologicko-porodnickém oddělení, na lůžkovém interním oddělení i v léčebně dlouhodobě nemocných. Zkušenosti ze všech těchto pracovišť ji přivedly k psychosomatické a primární medicíně a posléze k založení Centra psychosomatické péče. Nyní se věnuje zejména psychogynekologii, ženskému zdraví a reprodukci z pohledu psychosomatických souvislostí.