O tom, v jaké společnosti žijeme, vypovídá i kvalita a stav našeho školství.
Vzdělanost je jedna ze základních hodnot společnosti. O tom, v jaké společnosti žijeme, vypovídá i kvalita a stav našeho školství. O českém školství, spolupráci rodičů a školy a dalších souvisejících tématech jsme si povídali s ředitelem Základní školy J. A. Komenského v Praze Luďkem Soustružníkem.
Dnešní společnost počítá s tím, že žijeme v občanské společnosti. Tudíž jestliže chceme vzdělávat děti, tak jak rodiče, tak i celá společnost by měla být pro děti vzorem. O naší společnosti v tomto ale trochu pochybuji. Chceme po dětech, aby se nějak chovaly, ale když se podíváme, jak se chovají dospělí, nemůžeme se divit, že děti jsou jen odrazem toho, co vidí a v čem žijí. Proto si myslím, že to, jak se děti chovají, vypovídá především mnohé o dospělé společnosti. Nehodnotil bych to tedy tak, že nějaká generace byla lepší nebo horší. Chování "našich" dětí zkrátka vypovídá o nás všech.
Tak s vývojem vždy přichází úskalí, která nejsou vidět na první pohled, ale po nějaké době se zjistí, že to společnosti spíše neprospívá. Když tedy pominu, jak se k sobě chovají dnešní dospělí, není s podivem, že předmět jako etika je odsunut do pozadí zájmu českého vzdělávání. Problémy, jež se vztahují k dnešní mládeži, jsou spojené například s brzkou sexuální zkušeností, finanční negramotností (děti mají brzy přístup k penězům, ale neuvědomují si jejich hodnotu), sociální izolovaností zapříčiněnou technologickými vymoženostmi (mobilní telefony, sociální sítě…), ale také má na dnešní děti dopad to, že na ně rodiče kvůli množství práce nemají tolik času a že jsou na děti kladeny velké nároky již od mala - aby byly úspěšné, uměly zhodnotit pravdivost a škodlivost informací, k nimž mají díky internetu volný přístup atd.
Chce se po škole, aby reagovala na to, jak vypadá dnešní společnost. Základní škola je zkrátka základ, stát by měl proto trvat na tom, aby byly základní školy na srovnatelné úrovni. Dnes jich máme velký rozptyl - průšvihové školy, VIP školy, školy s nějakým zaměřením, a to není dobře. Základní školy by měly umožnit každému dítěti stejný základ vzdělání a nabídnout jim všestranný rozvoj. Školská reforma z 90. let trvá již dlouho a dnes vidíme, že to asi není správná cesta, např. rozčarování nad neúspěchem maturantů. Oproti jiným západním státům jsme na tom citelně hůře, ale vina by se neměla přikládat dětem nebo jen pedagogům, problém je především v celém nastavení tohoto systému. V tom vidím selhání ministerstva nebo státu.
Skandinávie, Island nebo Kanada patří k zemím s vysokou úrovní vzdělanosti. Ale není to ani otázka školského systému, jako spíše kvality společnosti. Od té se to zase všechno odvíjí. Etika je v těchto zemích také seriózním předmětem a nezůstává jak vidno jen u pouhé teorie. Ve způsobu vyučování na základních školách se v těchto zemích snaží o jednotnost výuky, aby měly všechny děti možnost získat kvalitní základní vzdělání.
Co mi připadá velmi přínosné, je například model, který jsem viděl v Kanadě. Vyučování zde začíná kolem půl deváté ráno a trvá do čtyř nebo půl páté odpoledne. Během dne získají děti komplex vzdělávání a myslí se i na jejich "dětské" potřeby, uvědomují si tam, že hra je pro děti důležitým stimulantem, který nelze opomíjet.
Dětem je navíc věnována maximální péče, po dopolední aktivitě, při níž se vyučují hlavní předměty, mají odpoledne šanci děti, které třeba nejsou vyloženě studijní typy, ale jsou zase manuálně zručné nebo talentované a zároveň mají možnost individuálního opakování, jak kdo potřebuje. Je důležité ale také zmínit, že tamní učitelé jsou za svou práci adekvátně ohodnoceni a ve společnosti ceněni. To u nás dosti pokulhává.
Škola by měla být otevřenou institucí pro děti, pedagogy i rodiče. Procesu vzdělávání se tak mohou "účastnit" jak pedagogové, tak i rodiče. K tomu, aby spolupráce byla efektivní, je nutné, aby rodiče i pedagogové byli v rovnoprávném vztahu a vzájemně se respektovali. Rodič a učitel by tedy měli být především partnery, kterým jde v prvé řadě o dítě. Jde tu o souznění rodiče, ne každý rodič má ale zájem a chuť se na této spolupráci podílet. V posledních letech naštěstí dochází k posunu, škola je vnímána jako odborná instituce a rodič je v roli spoluautora, kdy má možnost se na určitých věcech i přímo podílet. Existují také školské rady, kde jsou přítomni zástupci z řad rodičů, ve škole probíhají volby těchto zástupců. Tito rodiče jsou pak seznámeni s průběhem celého vzdělávacího programu školy a mají možnost samozřejmě vyjádřit i svůj postoj k případným změnám.
Škola by měla být nestranná, nehodnotit a upozornit rodiče včas na to, jestli se něco neděje. Zároveň by měla fungovat vzájemná důvěra mezi žákem a pedagogem, dítě by se nemělo bát svěřit se učiteli, že ho trápí nějaký problém. Pedagog pak je v roli toho, kdo se snaží dítěti poskytnout první podporu a snažit se společně tuto situaci vyřešit. Pokud by se jednalo o nějakou vážnější věc, pak je tu pro tyto případy také školní psycholog.
Šikanu by sice učitelé měli rozpoznat, ale někdy je to opravdu těžké. Nějakou náladu nebo neklid v kolektivu u běžné šikany poznáte, ale v dnešní době se často jedná o skrytou šikanu či spíše tzv. kyberšikanu, což ta škola úplně nevysleduje, alespoň ne v začátcích. Ta se také neděje pouze v prostoru školy. Proto pořádáme i semináře pro rodiče, protože ti kolikrát vůbec netuší, co se může dít a jak nebezpečný je pro děti online svět. Kyberšikana, stalking, nebezpečí sociálních sítí… to je pro dnešní děti opravdu velké riziko, neboť děti na sebe řeknou vše. Tím, že děti už mají od mala přístup do "virtuálního světa", tak z toho vznikají problémy. Také osobní komunikace je ohrožena, děti sedí vedle sebe a raději si napíšou, než aby si to řekly osobně.
Přetechnizování společnosti má za následek špatný vývoj jemné motorky či manuální zručnosti. Nese to s sebou také větší psychickou únavu, neboť se zatěžujeme jednostranně.
Důležité je začít s integrací hned od prvního stupně, protože tam má učitel šanci poznat dítě do detailů a pro dítě je také snazší se sžít s celým kolektivem, všichni jsou na tom na začátku stejně a poznávají se. Samozřejmá je také aktivní spolupráce rodiče. Pokud se dítěti společně věnují, dítě dělá pokroky, je spokojené a mnohdy ani na první pohled nepoznáte, že jde o dítě s nějakou poruchou.
Nejtěžší je pro děti s nástupem do školy socializace a kolektivizace, pravidla, jak ta škola funguje. U zápisů do prvních tříd kladu důraz na to, aby si rodiče uvědomili, že dítě je středobodem, kolem něhož se vše točí. Je důležité s ním o všem komunikovat, abychom si neprojektovali do potřeb dítěte jen ty vlastní. Ani ve škole nejde jen o jeho vzdělávání, ale také o jeho psychický vývoj. Důležité až tak není, jaké kvantum učiva dítě po první třídě zvládlo, ale jestli se vám prvňáček do školy těší. Jestli zkrátka chce do školy chodit. Pokazit to jde totiž lehce. Rodiče často v dobré víře dítě zahltí kromě výuky množstvím aktivit a kroužků, a pak se diví, že je unavené a nezvládá to. Měli bychom si uvědomit, že dítě potřebuje také odpočinek a mít čas a prostor pro to, co ho baví. Potřebuje si jít hrát, zarošťačit si s kamarády a ne se jen pořád něčím zabývat, to je potom už nezdravé a vysilující. I my dospělí pořád jen nepracujeme nebo něco neřešíme, a po svých dětech bychom to chtěli.
Více naleznete na www.linkabezpeci.cz
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.