Re: homeopatika - u mě i dětí většinou fungují

Jsme originály, ale přece jen se navzájem víc podobáme než lišíme. Všichni jsme jeden model, lišíme se v detailech, které samozřejmě mohou být závažné.

Taky léky se vyvíjejí podobně, s tím, že původ určité nemoci má společný základ, ale pacienti se navzájem ledasčím liší. Aplikace se potom musí řídit individuálními specifiky (kontraindikace, dávka, četnost, kombinace s jinými léčivy, kombinace s jinými terapiemi). Nemyslím, že klasická medicína má vždycky pravdu, že je neomylná, že je vševědoucí, ale s takto pojatou filozofií léčby se shoduji. Asi jako když pračlověk potřeboval vystopovat jelena, musel se držet jeleních stop. Jak byly stopy staré, velké, v blátě, na sněhu atd. byly detaily, důležité detaily, a on je musel brát v úvahu, jestli se chtěl k jelenovi přiblížit. Kdyby k tomu ale přistupoval s filozofií "co stopa, to originál", a bral by v úvahu jen detaily, aniž by zkoumal, jestli je ta stopa vůbec jelení nebo ne, my bychom tu nebyli.

Jiná věc je samotné zdravotnictví a přístup lékařů. Nedělám rovnítko mezi "klasickou medicínou" a stádním přístupem, ani mezi klasickou medicínou a lékařskou péčí, ani mezi lékařskou péčí všeobecně a lékařskou péčí u nás. Se zdravotní péčí mimo Česko mám jen velmi omezené zkušenosti. I o lékařské péči v Česku vím víc zprostředkovaně, než z osobní zkušenosti. Co vím, někteří lékaři se stále drží toho, co se jednou naučili, někteří jsou otevření vůči učení se celý život (měli jsme takového dětského doktora, skvělého starého pána). Někteří mají tendenci dávat šmahem jedno a totéž bez pořádného vyšetření, někteří ne.

Co bych se odvážil říci, na základě těch osobních i zprostředkovaných zkušeností, je to, že v českém zdravotnictví je hluboce zažitý odstup mezi odborným personálem a pacienty. Ano, většina lékařů se naučila jakoby komunikovat (vysvětlovat: teď vám uděláme tohle vyšetření, teď ti holčičko na to kápnu takovou kouzelnou vodičku), ale hodné chybí ochota naslouchat pacientovi a brát ho jako rovnocenného partnera. To teprv musí zažít. Někdy je to jen neschopnost umět vysvětli něco srozumitelně laikovi, aniž by půl projevu bylo latinsky. Někdy je to neochota, někdy je s tím spojen i pocit, že pokud se pacient (laik) ptá, znamená to automaticky kritiku (přitom kritiku něčeho, čemu nerozumí). Někdy je to, řekl bych, přímo pocit, že existuje cosi jako "národní zdraví" (a je to živé, coby vlastnosti to má statistické hodnoty), něco, co je lékařům svěřeno do péče, ale z podivných důvodů ubytováno u laiků, kteří se o to bohužel špatně starají a pak by ještě chtěli lékařům mluvit do nápravy. Dost možná, že je to dědictví komunismu a celé té filozofie masovosti skřížené s osvícenství a obdivem k formální vzdělanosti, jejíž byl komunismus součástí (je dobré si všimnout v téhle souvislosti třeba české titulománie).

Ale to jsem zase mimo, ještě k té ochotě naslouchat. To mimo jiné, řekl bych, hodně schází právě u porodů, které jsou přitom situacemi, kdy pacient nejvíc tu ochotu naslouchat potřebuje, a souvisí to asi hodně s homeopatií, protože homeopatům, jak se zdá (i klasickým lékařům praktikujícím homeopatii jako doplněk), tato ochota vesměs neschází.