Re: vím o čem píšeš

Milá Ivano,
chtěla bych Ti říci jak moc obdivuji tvoji sílu a odhodlní vyzrát nad nelehkým osudem a poprat se s tak těžkou situací. Tvůj Kubíček je nejšťastnější chlapeček na světě, že má zrovna takovou obětavou maminku.
Velice mě tvůj příběh dojal a musím přiznat, že i rozplakal. Nejhorší je asi
v prvopočátku ta bezmoc, dívat se na toho svého drobečka a nemoci nic dělat.
Když mi bylo čtrnáct, chodila jsem vozit a hlídat ročního chlapečka, který měl stejné zdravotní potíže jako tvůj Kubíček. Prožili jsme spolu krásný půlrok, jeho maminka musela chodit do práce, (jelikož se na ni manžel vykašlal, když zjistil, že jeho syn je "zdravotně postižený") a já i ve svém nízkém věku jsem měla tak trošku "svoje miminko". Byl to šikovný chlapeček s chytrýma očima a okouzlujícím vševědoucím úsměvem, trpělivý a velice vnímavý. Bohužel jeho nemocné tělíčko to nezvládlo a dva dny před mými 15-tinami zemřel. Dodnes na něj vzpomínám s láskou a představuju si jaký by byl teď. Dnes je mi 26let, jsem ve 37týdnu těhotenství, takže už zachvíli budu mít v náručí svoje děťátko a přeji si, aby porod i celý život mého chlapečka probíhal v pořádku, tak jak má. Je nepochopitelný přístup lékařů z MEDY i z jiných nemocnic, nechápu jej. Maminky, které rodí poprvé (což je i můj případ) rodí poprvé, snaží se, aby dělali vše správně, správně pro svého drobečka. Jsou vděčné za kažkou radu a mnohdy se setkají s nepochopením a dokonce i s arogancí a přehlížením. Doufám, že to v našich porodnicích bude ale lepší a přístup se změní.

Ivano, přeju Ti hodně sil, hodně štěstí a zdraví Kubíčkovi i celé tvé rodině.

Petra