Re: To všechno

V otázce postižených dětí se musím zastat Skramušky. Právě proto, že to zažila, tak ví o čem mluví. A ty řeči že záleží na přístupu rodičů, aby zdravé dítě netrpělo, tu neobstojí, protože většina rodičů nemá sílu takovou tragédii ustát. Nemám vlastní zkušenost a ještě před nedávnem bych mluvila stejně jako ty, nebýt trpkého vyprávění jedné babičky od dvou dětí, jedno postižené, jedno zdravé. Museli se s manž. přestěhovat k mladým, aby jim pomáhali. Matka od dětí nikdy nechodila do práce, byť vystudovala VŠ a celý život toužila pracovat v oboru, který vystudovala. Babička musela do důchodu. Dítě nechodí, už je velké, takže se s ním šíleně nadřou, ve dne v noci šíleně křičí, vyžaduje 24hod pozornost. Zdravé dítě navštěvuje psychiatra, protože má deprese. Do ústavu ho nedali, protože je lékaři ubezpečili, že po Vojtově metodě bude dítě normální. Než zjistili, že se mýlili, tak pak už neměli sílu to udělat, protože dítě k nim jakousi citovou vazbu projevuje. Ve vyprávění bylo cítit jen zahořklost, trpkost, únavu a smutek, pocit zničených životů 5ti lidí, pocit marnosti bez naděje na zlepšení.
Naopak znám jednu rodinu osobně, kde si dítě s downem berou z ústavu jen na víkendy a je vidět, že dítě se na ně těší, jeho zdraví sourozenci na něj také. A on v ústavu netrpí, protože tam je se svými kamarády a pořád si s ním někdo hraje. Díky mentálnímu postižení nemá ponětí, že by to mohlo být jinak, že by mohl být s rodinou pořád, tudíž citově nestrádá, že vidí rodiče jen o víkendu.
Nechci soudit natož radit, nemám na to právo. Jen si myslím, že né všichni rodiče, co dají postižené dítě do ústavu jsou hyeny.