Re: Přirozené?

Jo, holky. Jen tak pro zamyšlení. Já syna kojila, 3,5 měsíce plně, pak pro nedostatek mléka (a díky uvědomění si vlastních hranic) už s příkrmy až asi do 8 měsíců věku syna. O kojení jsem byla přesvědčená, že je dobré, skvělé a perfektní pro dítě - a byla bych bývala ochotná při dostatku mléka kojit mnohem déle - plně do půl roku, a pak jako "zpestření" až někam (neměla jsem ujasněno, snad do půldruhého roku?...) Můj vztah k mému vlastnímu kojení byl částečně rozporuplný díky předsudkům, které mi byly vštípeny výchovou - měla jsem výčitky, že díky hodinovému kojení a půlhodince odstříkávání naprosto nestíhám. Ale když jsem se oprostila od těch blbých výčitek a pocitů neschopnosti a frustrace, bylo pro mne kojení chvílí, kdy jsme si se synem byli velmi blízko - a bylo to pro mne velmi příjemné, něžné období. (Taky mi pak ta blízkost nějakou dobu po skončení kojení chyběla, protože syn se zrovna v té době tulit moc nechtěl. Ostatně až dodneška se u něj střídají období "tulící" a "netulící".)
Tak. Druhé dítě nemáme a již neplánujeme. Ale jak tady tak pročítám Vaše diskuze o kojení, tak o tom taky občas zapřemýšlím - a po letech jsem si uvědomila, že DNESKA by mi už asi kojení příjemné nebylo. Alespoň si nedovedu představit, že bych znovu kojila. Takže zrovna tak Skramuska může mít nějaké podobné pocity - a to naprosto chápu, že PAK je lepší dát dítěti láhev, než zatínat zuby a překonávat to. Takové období jsem si se synem zažila taky, i když v jiné oblasti - a s odstupem doby, když jsem situaci změnila ke spokojenosti nejen syna, ale i své, jsem si trochu polekaně uvědomila, že tam někde vespod mé duše, neuvědoměle a skrytě, doutnají takové nějaké zárodky ošklivých pocitů jako odpor, nenávist. Brrr, i teď mi z toho naskakuje husí kůže.
Ano - souhlas se Skramuskou, cizinkou a dalšími: lepší dobrý vztah matky k dítěti, než jakési "povinné" splnění kvóty pro soutěž o titul "dobrá matka" za cenu nepříjemných pocitů matky - protože z nich mohou vyrůst i blbé vztahy s dítětem.
M.